17. listopad pohledem Richarda Šimůnka

Při pohledu do historie Melody Merkuru lze těžko očekávat, že bych byl jakkoliv kritický k Sametové revoluci, kterou 17. listopad 1989 odstartoval. Vznik a celá existence Melody Merkuru byla v podstatě reakcí na totalitní komunistický režim, který omezoval všechny možné svobody, ale Melody Merkuru nejvíce ležela na srdci ta smět poslouchat svobodně muziku, jaká se každému líbí a ne jen tu, kterou režim povolil. Byli lidé, kteří se dostali kvůli muzice nejen do křížku s tehdejšími protilidovými zákony, přicházeli o práci, ale dokonce se dostali i do vězení. Nejznámějším takovým příkladem jsou asi Plastic People. Takže není divu, že jsem byl aktivním účastníkem nejen demonstrací před rokem 1989 od říjnového státního svátku až po Palachův týden. Nikdy jsem ale nedostal tím dlouhým bílým pendrekem natvrdo, ani mě neodvezli antonem do Bartolomějské. Z dnešního pohledu mohou ti zelené žabičky v bílých přílbách působit neškodně, ale věřte, že jsme z nich respekt měli. Měl jsem panickou hrůzu z dopadu toho dlouhého bílého pendreku třeba do oblasti ledvin, protože jsem si říkal, že by mi asi ledviny po takové ráně daly definitivně sbohem.

Nejsem příznivcem konspiračních teorií, ale dodnes mě jedna věc nejde na rozum: Komunistická veřejná bezpečnost (VB), jak komunisté říkali své policii, likvidovala jakékoliv náznaky občanské neposlušnosti. Nebylo myslitelné, aby někdo někam vyvěsil nějaký „protistátní“ leták. Ten by tam vydržel sotva pár minut a člověka, který by ho vyvěsil, by čekalo zatčení. Ale v pondělí 20. listopadu 1989, kdy ještě mimo Prahu, ale ani mnozí Pražáci netušili, že se sedmnáctého v Praze něco důležitého dělo, bylo najednou všechno jinak. Šel jsem před obědem na odpolední směnu do práce a vestibuly metra byly polepené informacemi o studentské demonstraci a brutálním zásahu proti ní. Nikdo ty letáky nestrhával, lidé si je se zájmem četli. Z toho mi bylo jasné, že se asi stalo něco jiného, než byly obvyklé demonstrace. Naprosto jsem nechápal tu pasivitu komunistických represivních složek. Jakoby je samotné vyděsilo, co v pátek provedly. Když začaly každodenní demonstrace, věděl jsem, že když se nepovede svrhnout nenáviděný režim nyní, nemusí se to podařit podruhé na dlouhá léta. Dostal jsem o revoluci strach. Ten vyvrcholil ve středu 22. listopadu, kdy mi přišlo, že revoluce „usíná“. Burcoval jsem lidi okolo sebe, že to nesmíme vzdát. Naštěstí to dopadlo dobře. Přiznám se, že když vidím videozáznamy z té doby, dodnes mě dojímají a rád na ně koukám. Kdo to nezažil, neumí si tu atmosféru štěstí, sounáležitosti a naděje představit. Už nikdy od té doby nebyly tisíce lidí na ulicích tak jednotné.

O letošním 17. listopadu mě potěšilo, že je to pro mnoho lidí stále významné datum. Soudím tak podle celodenního zaplnění Národní třídy i Václavského náměstí a je důležitý i pro politiky. Mrzí mě, když slyším, že jsme si svržením komunistické vlády nepomohli. Prožil jsem v reálném socialismu 27 let a musím i dnes jednoznačně říct, že život tehdy a dnes je nesrovnatelný. Do roku 1989 jsem navštívil NDR, Maďarsko a Bulharsko. Po roce 1989 jsem navštívil 3 kontinenty, skoro 20 zemí, nepotřebuji k tomu devizový příslib, výjezdní doložku často ani vízum a dokonce ani cestovní pas, svůj první automobil jsem si koupil až po Revoluci, od té doby také není problém sehnat žádnou hudbu, kterou chci poslouchat, ani českým zpěvákům a skupinám už nikdo nebrání vystupovat. Lidem, kteří zapomněli, bych přál navštívit aspoň na chvíli jakýkoliv tehdejší obchod, postavit se do fronty na cokoliv. Já opravdu nerozumím, nechápu, jak to vůbec může někdo srovnávat. Když nás politici rozzlobí, nejsou příště zvoleni. No není to krása, když dlouholetá komunistická poslankyně Semelová bude muset do práce?

Ano, naše demokracie má i spoustu chyb. Ale za některé z nich si mohou lidé sami. Svou morálkou pokřivenou a zničenou čtyřicetiletým životem v socialismu, takže krást jim nepřijde nepatřičné, tíhnutím k autoritativním vůdcům spíše, než k demokracii, protože diktatura se o ně tak krásně starala, že se nemuseli sami skoro v ničem rozhodovat. Potom volí tak jak volí a v parlamentu máme to, co tam máme. Ale dokud máme svobodné volby, můžeme to vždycky napravit. Proto si je nedejme nikdy vzít! Žádnou totalitou.

Ovšem za část nespokojenosti může i současná západní civilizace. Zatímco my jsme se posledních 28 let učili demokracii, Západ šel dál a jeho současné směřování ve mně často budí rozpaky. Ať už jde o nesmyslnou politickou korektnost, černý rasismus v podobě strhávání soch kvůli tomu, že postavy, které mají sochy představovat, měly bílou pleť (USA), nebo odstraňování bust bílých mužů z britských univerzit, až po vykazování bělochů z koncertů černých interpretů, či toleranci zvrácených ideologií pod záminkou náboženské svobody a s tím ignoranci antisemitismu, pedofilie, zoofilie, trestů smrti, diskriminace žen, homosexuálů atd., atd. To jsou přeci atributy v přímém rozporu s Listinou základních práv a svobod, i s ústavami členských zemí. Vždycky jsem si myslel, že Západ je jedním z hlavních ochránců demokratických hodnot, takže nad těmito trendy se mi zdvihá obočí. I díky tomu máme dnes v parlamentu lidi, jako je Tomio Okamura a jeho SPD.

Přesto, či spíše právě proto si myslím, že nesmíme Západ ani Evropskou unii opouštět. Naopak, musíme zůstat, abychom ji zase zcivilizovali. Jen zevnitř můžeme na tyhle nešvary poukazovat, vysvětlovat a pokoušet je změnit. Jsem si vědom, že na některé věci je už pozdě, ale vzdávat to předem nesmíme. O ekonomické katastrofě, která by nás čekala, kdybychom opustili ten obrovský evropský trh, snad nemůže pochybovat nikdo.

Richard Šimůnek

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.