Nevím, jestli jste si všimli, za uplynulých 22 let nám v zemi vyrostl další sebevědomý a důstojný filmový festival. Specializuje se na dokumentární filmy a za čest si považují účast na něm i spousty zahraničních tvůrců. V době konání festivalu se počet obyvatel Jihlavy zvýší o 5 tisíc. V letošním roce byl stanoven nový rekord a festivalu se zúčastnilo pět a půl tisíce diváků. Mám ten festival rád a mám rád i jeho diváky. Když s nimi mluvíte, když vidíte, jaký zájem mají o filmový dokument, o jaký druh filmového dokumentu, když s nimi sedíte v sále a sledujete jejich reakce, brzy zjistíte, že jsou to diváci vysoce inteligentní, což je potěšitelné o to víc, o co nižší je jejich věkový průměr. Myslím, že sociologové, kteří neustále žehrají nad úrovní vzdělanosti a nízkého zájmu o společenské dění mladé generace, by po účasti na tomto festivalu museli přehodnotit svá data. Režiséři i další tvůrci podílející se na výrobě soutěžních nebo i nesoutěžních dokumentů si v Jihlavě často chodí sednout do sálu také, i když svůj dokument viděli mnohokrát a znají ho nazpaměť, nejen proto, že se obvykle účastní následných besed o pořadu, ale také proto, že, jak tvrdí, vidět ho s diváky v kině je úplně nový zážitek. Často prý objeví ve svých dokumentech nové významy, o kterých neměli tušení.
Rád na jihlavském festivalu navštěvuji přehlídku dokumentů České televize v Horáckém divadle. Nejen proto, že tam nebývají technické problémy, což se o ostatních kinosálech vždycky říci nedá, ale každý rok se na ní najdou skutečné dokumentární skvosty, které přilákají klidně i trojnásobek zájemců, než se vejde do sálu. A někdy se dokonce jedná i o dokumenty, které se už v televizi odvysílaly. Přesto počet míst v sále obvykle nestačí počtu zájemců. Kvalita, ale i kvantita dokumentů naší veřejnoprávní televize je dechberoucí a i kdyby už Česká televize nevyráběla nic jiného, tak za tohle si zaslouží uznání. Z letošního ročníku bych chtěl vypíchnout neuvěřitelný dokument „V Mosulu“ novinářky Jany Andert, která s kamerou několik měsíců doprovázela bojovníky proti Islámskému státu v první linii. Nedá se spočítat kolikrát mohla být mrtvá. Kvalita dokumentu je taková, že šel i do kinodistribuce. Více podrobností získáte na ČSFD.
Za zmínku určitě stojí i skvěle natočený dokument King Skate o životě československých vyznavačů skateboardingu za komunistické totality. A to nejen pro skvěle vybranou dobovou muziku, kterou si můžete poslechnout i v playlistu Spotify. Budete překvapeni, koho ze slavných osobností mezi skejťáky té doby najdete. I tento dokument můžete vidět v českých kinech.
Nemohu nezmínit i dokument „Obchod se zdravím„, který Česká televize odvysílala ještě před festivalem a přesto zájem byl nad kapacitní možnosti projekčního sálu. Byl to ten z dokumentů, který vyvolával obrovské hlasité emoční reakce publika.
Dokumenty mohou ale i nemile překvapit. Zjistil jsem z programu festivalu, že se bude promítat také dokument o slavné romské zpěvačce Věře Bílé. Svého času vyprodala pařížskou Olympii, zpívala Billu Clintonovi, někteří tvrdí, že Věra Bílá je nejslavnější českou zpěvačkou v zahraničí. Já nejsem fanoušek romské hudby, přijde mi disharmonická, ale chtěl jsem vidět konečně důstojného zástupce té neustále propagované romské kultury, která se opravdu prosadila. A Melody Merkur býval primárně hudební časopis. Možná mě mělo varovat, že se ten dokument jmenoval „Poslední naděje Věry Bílé„. Stručně o tom, co jsem se o romské zpěvačce v dokumentu dozvěděl: Že všechny peníze, které vydělala v dobách své největší slávy, prohrála na automatech, takže dnes žije na ubytovně, že jejího adoptivního syna našli mrtvého na WC předávkovaného drogami, že je tak obézní, že už skoro nechodí a vozí ji proto na invalidním vozíku, že si přesto neodpustí sladké dorty, že když nahrává ve studiu, neodloží cigaretu ani během natáčení, že její nový kapelník sedí ve vazbě a hrozí mu 10 let vězení… Mám pokračovat? Až se divím, že byl dokument na festival zařazen, že byl vůbec natočen, protože přeci „šíří negativní stereotypy o Romech“. Takže příklad úspěšné romské umělkyně, který by mohl ukázat, že s Romy nejsou jen problémy, se zase nekonal. Já jsem z tohoto představení odcházel docela v šoku. Vy můžete dokument vidět na ČT2 v úterý 4. prosince ve 21:00 hodin. Zde opět smekám před Českou televizí, že ho odvysílá.
V příštím roce bych si opět nerad nechal jihlavský festival ujít a zvu na něj i vás. Nejde jen o ty skvělé dokumenty, ale nutné je zažít i tu festivalovou atmosféru, která je např. co do okázalosti a snobství opakem třeba festivalu v Karlových Varech.
Které dokumenty dostaly ceny, se dozvíte na webu festivalu Ji.hlava.
Richard Šimůnek
Buďte první kdo přidá komentář