Je asi jasné, že s omezeným počtem redaktorů navíc měnícího se počtu nemůžeme stihnout navštívit všechny důležité rockové koncerty. Ale na některých jsme svého zástupce měli, přesto jsme nestihli reportáž napsat. Chtěl bych se k některým z nich alespoň krátce vrátit. A začneme opravdu v hluboké minulosti.
Suzi Quatro Praha Sportovní hala 1979
K tomuto koncertu mám speciální vztah hned z několika důvodů. Jedná se o první koncert interpreta z kapitalistické země, který jsem viděl na živo. Navíc reportáž z něho byla prvním článkem Melody Merkuru vůbec! Bulletin, ve kterém článek vyšel, se ještě nejmenoval Melody Merkur, ale snad něco jako „Merkur informuje“, byl to, samozřejmě, samizdat na růžovém papíře a žádný jeho exemplář se do dnešní doby, bohužel, nedochoval.
Člověk, který komunistickou totalitu nezažil, si asi atmosféru té doby dokáže jen těžko představit. Svobodná část světa byla komunistickou propagandou mnoho hodin denně ve všech médiích líčena jako svět utrpení, ve kterém bychom nechtěli žít, protože lidé jsou tam nešťastní, nemají žádná práva ani svobody a my bychom měli být šťastní, že tam žít nemusíme a žijeme v naší šťastné a svobodné zemi pod vedením komunistické strany, která jediná myslí na blaho všeho lidu. Umělci z demokratických zemí, u kterých byla místní propagandou zdůrazňována hlavně forma ekonomiky, tedy kapitalistická, než forma politická, tedy demokracie, k nám prakticky nejezdili. Hlavně proto, že na ně komunistická země neměla devizy. Slovo demokracie bylo skloňováno výhradně v souvislosti se zeměmi tzv. „socialistického tábora“, nikoliv se západními zeměmi, které byly nazývány výhradně jako kapitalistické. V totalitní zemi bylo vládní stranou, tedy komunistickou, řízeno vše. Neexistovalo, že by si nějaká agentura pozvala a zaplatila umělce z devizové ciziny tak říkajíc na své triko a za své. Úplně všechno podléhalo schválení orgánů Komunistické strany Československa. Takže když došlo na ty ojedinělé případy, kdy komunisté k nám pozvali umělce ze Západu, bylo to vždy s vědomím strany. Není tedy divu, že když vešlo ve známost, že do Československa přijedou koncertovat Johny Cash, Suzi Quatro, nebo Depeche Mode, ze strany kovaných soudruhů se objevily nespokojené hlasy, proč máme našim pracujícím ukazovat ty kapitalistické zrůdy a nechat našim lidem vymývat mozky jejich úpadkovou, často propagandistickou hudbou, která kazí naši uvědomělou mládež. Takže skutečnost, že přesto občas jednou za několik let nějaký hudebník, či skupina k nám koncertovat přijeli, je malý, či spíše velký zázrak.
Nemám vůbec tušení, proč volba padla zrovna na Suzi Quatro, ale stalo se. Já jsem si v té době ještě sám nevydělával, takže jsem byl odkázán na své rodiče, zda mi lístek koupí. Ti celkem rychle pochopili mé vysvětlování, že pro mladíka milujícího rockovou hudbu to bude životní zážitek a lístek mi koupili, i když jeho cena tvořila nemalou část jejich tehdejšího platu. Suzi Quatro odehrála v té době největší pražské sportovní hale v místě, které se dobově jmenovalo Park kultury a oddechu Julia Fučíka, tuším, celkem tři koncerty. Z nichž ten poslední k mému dalšímu překvapení natáčela Československá televize. V archívu České televize je ten koncert dodnes uchovaný, ale v iVysílání ho není možné přehrát z důvodu on-line práv. Ovšem podstatnou část toho koncertu vidět můžete. Tentýž záznam je dostupný na Youtube (nikdy se neví, jak tam bude dlouho, takže kdyby ten odkaz už na záznam nevedl, omlouvám se). Dlouho jsem přemýšlel, jak je možné, že Suzi Quatro a její tým svolili k tomu, aby si státní komunistická televize koncert natočila a jediný důvod, který mě napadá, je tehdejší železná opona. Producenti se nejspíše neobávali, že by se ten záznam šířil na Západě.
Právě s ohledem na skutečnost, že i po těch letech je záznam koncertu dostupný (mám ho doma i na vlastnoručně vypáleném DVD) na internetu, nemá smysl průběh koncertu podrobně popisovat, i když je fakt, že ten televizní záznam je výrazně zkrácen i prostříhán. Chybí v něm např. různé „divadelní“ vložky od Suzi, kdy se jí zdá, že hala na její vystoupení reaguje příliš vlažně a snaží se atmosféru rozproudit. No, není divu. Spousta lidí, včetně mě, je na takovém koncertě prvně v životě, většina z nich nikdy neviděla, jak probíhají rockové koncerty západních hvězd a ani jsme netušili, kdo všechno nás sleduje a jak bychom mohli být za projevení náklonnosti ke zpěvačce postihováni. Organizátoři koncertu také pokryli celou plochu krytého stadionu židlemi. Místa ke stání, či spíše skákání nebyla v hale žádná!
Z těch tří koncertů jsem nakonec navštívil dva. Na ten poslední, který právě svým přenosovým vozem natáčela ČST, jsem si koupil lístek za 20 Kčs (korun československých). Za to jsem měl místo až vzadu u stropu haly, kde už bylo celkem bídně vidět i slyšet. Veškerá aparatura totiž přijela do Prahy jen jedním jediným kamionem.
Suzi tehdy poskytla rozhovor snad každému časopisu, či novinám, které ji požádaly. Např. tehdy velmi populární týdeník Mladý svět s ní uveřejnil obsáhlý rozhovor. Podpultový hudební měsíčník Melodie měl tenkrát ve zvyku na poslední zadní straně zveřejňovat černobílé fotografie různých hudebníků ze světa (při naprostém nedostatku jakýchkoliv materiálů, které byly na Západě běžné, se cenilo i to) a v jednom ze svých vydání tam otiskl i obrázek Suzi, které přechýlil jméno na Suzi Quatrová. Suzi se ten výtisk dostal do ruky a při rozhovoru pro Melodii se ptala „Co jste mi to udělali se jménem?“ Redaktoři různých médií se občas snažili ze Suzi dostat nějaké kladné hodnocení naší země, možná dokonce našeho totalitního režimu, ale Suzi velmi statečně odolávala. Pokud řekla v nějakém rozhovoru třeba i něco negativního, tak se to, samozřejmě, ven nedostalo. Vzpomínám si, jak se jí jeden redaktor nadšeně ptal, co říká reakcím našeho publika. Suzi odpověděla stroze, že na její hudbu reagují všichni lidé po celém světě stejně. Suzi Quatro k nám ale po Sametové revoluci zavítala ještě mnohokrát a rozhovory už mohly být upřímnější. Pro Deník prý uvedla, že se jí tehdy všechno v naší zemi zdálo šedivé. To je celkem přesný postřeh. Za komunistů bylo všechno staré, špinavé a zaprášené. Celá země působila zašlým šedivým dojmem. I podle Suzi je naše země dnes mnohem barevnější. Vzpomínám si, jak někteří turisté ze západu tvrdili, že naše zem působila depresivním dojmem nejen vzhledově, ale že i páchla. Vzduch byl prý trvale cítit jakousi spáleninou. A já jsem si to v prosinci 1989 ověřil, když nám sousední Rakousko jako první „kapitalistická“ země otevřela své hranice. Po jejich překročení zpět jsem to ucítil také. A když jsem viděl naše města po své první návštěvě Vídně, hluboce jsem se styděl.
Záznam koncertu Československá televize vysílala jedno sobotní odpoledne a asi jsem nebyl sám, kdo byl rozčarován z konečného sestřihu, který zkrátila na necelých 50 minut. Navíc záznam koncertu byl „komentovaný“! Provázela jím zpěvačka Petra Janů. To byla ale v té době norma. Např. televizní záznam koncertu Johnyho Cashe komentoval Pavel Bobek. Přitom zpěváci i kapely si dokáží své koncerty velmi dobře moderovat sami. Stačilo průvodní slovo otitulkovat, ale průvodní slovo interpreta právě často zaniklo v doprovodném komentáři. Komunisté prostě neponechávali nic náhodě.
A teď už jen stručně k dalším, podstatně pozdějším koncertům z doby, kdy hostování západních kapel v České republice je naprosto běžné.
Mark Knopfler, O2 Aréna 26. 6. 2010
Mark Knopfler, někdejší člen britské kapely Dire Straits mě mile překvapil. Sice už tehdy, před těmi 15 lety působil trochu starším a vyčerpaným dojmem, byl údajně čerstvě po plicní embolii a koncert uvedl slovy, že mu lékař nedoporučil tančit, ale že mu prý dokonce nedoporučil ani stát, takže se posadí a většinu koncertu odehrál vsedě. Další pražské koncerty už byl ale v lepší formě a odehrál je normálně vstoje. Přesto, že na tomto koncertu seděl, jeho skvělou muziku to nijak neovlivnilo. I když nedal očekávanou pecku Walk of Life, s výbornou rytmikou mě nejvíce zaujalo, jak jim to i s celým zbytkem kapely šlapalo, jako hodinový stroj.
Def Leppard O2 Aréna 23. 6. 2015
Koncertu Def Leppard v O2 Aréně před deseti lety předskakovala česká kapela Citron. Bylo tomu tak i na brněnském koncertě. Už ani v té době s Citrónem nezpíval Láďa Křížek. Kapela už hrála, když ještě možná polovina diváků byla díky pomalému odbavování stále před halou. Atmosféra koncertu Def Leppard byla naprosto fantastická. Zejména v porovnání s některými koncerty na YouTube. Kapela, bohužel, do playlistu nezařadila Demolition Man, na kterou jsem se těšil, ale jinak žádné velké pecky nechyběly.
Green Day Tipsport Aréna 22. 1. 2017
I Greenday koncertovali v naší zemí už několikrát. Koncert, který jsem navštívil já, se konal ve stejné hale, kde koncertovala i poprvé výše zmíněná Suzi Quatro, tedy v areálu Výstaviště. Greenday mě nadchli nejen zcela věrným zvukem v porovnání s originály skladeb, ale i délkou koncertu, která se blížila třem hodinám. Byl to ten legendární koncert, kde celá hala zpívala Bohemian Rhapsody od Queen ještě před zahájením koncertu. I když koncert byl doprovázen spoustou pyrotechnických efektů včetně silně hřejícího ohnivého vodopádu přes celou šířku pódia, překvapila mě absence jakékoliv velkoplošné obrazovky, i když jakási strohost a jednoduchost k punku, samozřejmě, patří. Za milý nápad považuji pozvání slečny z hlediště na pódium, navlečení jí kytary na krk a její zapojení do jedné ze skladeb. Pro slečnu určitě doživotní zážitek. Kapela hrála skladby z různých alb, ale páteří byly opět kusy z toho jejich nejslavnějšího American Idiot, které už asi nebude nikdy překonáno. Těšil jsem se, jak si s celou halou zahalekám „Are We the Waiting“ a trochu mě zklamalo, že kapela si to odzpívala v podstatě sama. V recenzi koncertu na Play.cz se píše, že po nějakém čase jakoby kapele spadl řetěz. Já si to nemyslím. Utáhnout tak dlouhý koncert s nasazením B. J. Armstronga by vydržel málokdo.
Kabát
Na úplný závěr se chci zmínit o „Kabátech“. Nebudu popisovat žádný konkrétní koncert, protože jsem jich viděl mnoho jak osobně na stadioně, tak v televizi, či na videu. Já se musím přiznat, že kapelu Kabát považuji na české rockové scéně za neskutečné zjevení ovšem ve zcela pozitivním smyslu slova. Kapele můžeme vyčítat slabší jednoduché monotématické texty téměř výhradně o ženských a chlastu bez hlubších, či filozofických myšlenek, ale nikdo jim neupře, že je fanoušci znají nazpaměť a zpívají je všechny s kapelou do slova. Kapela dokáže na každé nové album i po tolika letech vyprodukovat hit, který znova a znova osloví rifem nebo melodií. Dokonalý zvuk jak ve studiu, tak na koncertech vypovídá o naprosté profesionalitě. Jejich koncerty jsou ty nejnavštěvovanější, žádný stadión není dost velký. Nejde o nějaké vysoké umění, přesto můžete na jejich koncertech zažít husí kůži, či mráz na zádech. Přeju kabátům ještě dlouhá léta na scéně a neutuchající hudební nápady, o které dosud neměli nouzi.
Richard Šimůnek, Melody Merkur
Buďte první kdo přidá komentář