V minulém týdnu konečně zveřejnila současná vláda Andreje Babiše návrh, který má převést financování veřejnoprávních médií na stát. Místo poplatků vybíraných od lidí, chce tato vláda ty miliardy, které jsou vybírány od občanů ve vysloveně zanedbatelných výších (cca 3 piva měsíčně), platit ze státního rozpočtu. Ano, z toho rozpočtu, který už nyní dlouho před koncem roku, má ohlášený deficit 310 miliard Kč. Nejvíce v dějinách země, více, než dovoluje Zákon o rozpočtové odpovědnosti. Toho rozpočtu, který už nese náklady tzv. „zlevnění elektřiny“, (poplatky za obnovitelné zdroje z rozhodnutí Babišovy vlády nese právě také státní rozpočet), toho rozpočtu, který i po ukončení financování Muniční iniciativy i snížení původně plánovaných výdajů na obranu naší země stále vykazuje tohle astronomické číslo.
„Měli jsme to v programu“
Když se novináři, nebo opozice vlády zeptá, proč se snaží takový zákon proti vůli celé společnosti prosadit, dozvědí se, že „To měli v programu“. V tom programu, o kterém říkají třeba i to, že v něm nemají válku, protože oni chtějí mír, takže je logické, že snížili výše zmíněné původně plánované výdaje na obranu. Dá se na tohle něco rozumného, či normálního říct? Ale dozvědět se, proč takový nesmysl, jakým zrušení poplatků je, do toho programu vůbec dávali, je už mnohem těžší. Hovoří např. o tom, že financování z poplatků je zastaralé a jiné země od toho systému ustupují. Argumentují tím, že 17 zemí z 27 členů EU financuje svá veřejnoprávní média právě ze státního rozpočtu. Už tohle tvrzení není pravdivé, ve skutečnosti je to jen 15 zemí, navíc takové země lze rozdělit do dvou skupin. V jedné z nich se jedná o země, kde financování státem nebylo zvoleno proto, aby ta média stát ovládl, či je oslabil. V té druhé skupině jsou naopak země, které přesně proto k zestátnění těchto médií přistoupily. Jsou to např. Maďarsko a Slovensko. V obou těchto zemích se veřejnoprávní televize stala nejen státní, ale přímo vládní hlásnou troubou. Dvě naposledy jmenované země by měly být odstrašujícím případem i pro nás. Babišova vláda se chystá udělat přesně totéž. Nejen, že příjmy těchto médií budou přímo závislé na tom, co jim dá stát a tedy aktuální vláda, ale dokonce jim ještě o 15 až 17 % snižují už tak napjaté příjmy. Nemůže být vůbec pochyb o tom, že vláda k takovému kroku přistupuje proto, že nezávislá média, která jsou hlídacím psem nejen demokracie, ale pozorně koukají každé vládě pod prsty, a mají svá investigativní novinářská oddělení, jí jsou trnem v oku. Např. vynikající novinář Seznamu Jindřich Šídlo v rozhovoru pro Český rozhlas vůbec nepochybuje, že vláda se chystá veřejnoprávní média zničit. Za dobu existence českých veřejnoprávních médií jsme se hlavně díky nim dozvěděli spousty rádoby utajovaných skutečností o způsobech podnikání Andreje Babiše, o jeho střetech zájmů, o jeho členství v komunistické STB, o „převzetích“ některých konkurenčních firem… Proto předseda vlády Babiš neřekne České televizi jinak, než zkorumpovaná banda. Ale už neřekne kým. Tvrdí, že veřejnoprávní televize točí reportáže na zakázku, ale už neřekne koho. Babiš, to je ten, který se musel za svá tvrzení jen od roku 2022 omlouvat čtyřikrát, protože mu to nařídil soud, a další žaloba od Seznamu je podána.
Chtějí vůbec lidé takto oslabit veřejnoprávní média?
Andrej Babiš do veřejnoprávních médií nechodí. Se svými voliči a příznivci komunikuje přes sociální sítě, takže i novinářům, kteří se chtějí dozvědět o jeho plánech a krocích nezbývá, než sledovat jeho tamní profily. Marketingový úspěch hnutí ANO na sociálních sítích nestojí na hluboké diskuzi o faktech, ale na budování nekritické komunity. Zatímco v České televizi čelí Andrej Babiš vzdělaným moderátorům a nepříjemným dotazům, v digitálním prostoru Facebooku se obklopuje ozvěnou vlastních narativů. Diskuze pod jeho příspěvky jsou často jen přehlídkou nekritické loajality, kde se věcná kritika ztrácí v záplavě emotivních vzkazů. Tento fenomén potvrzuje nebezpečný trend: část společnosti rezignuje na ověřování informací a raději přijímá zjednodušená řešení podávaná v líbivém obalu. Právě zrušení poplatků je typickým příkladem populistického slibu, který zní lákavě, ale v důsledku bere občanům jejich právo na nezávislou kontrolu moci. Když se přestanete na svět dívat pohledem sociálních sítí, uvidíte úplně jinou zemi i vládu!
Zveřejnění záměru Babišovy vlády s veřejnoprávními médii vyvolalo skutečně obrovský celospolečenský odpor. Bylo jedním z důvodů svolání obrovské demonstrace lidí na Letenské pláni v Praze. Sešlo se čtvrt milionu lidí. Byla to na tomto místě už třetí takto obrovská demonstrace proti Babišově vládě. Od roku 1989, od Sametové revoluce se nikdy proti jiné vládě nekonala takto masová demonstrace. Babiš má už na kontě tři. Byl to právě on, který při vstupu do politiky tvrdil, že když budou lidé proti němu protestovat, z politiky odejde. Ale kdo by ty lži počítal, že? Třeba o tom, jak nikdy nebude kandidovat na prezidenta, protože by ho taková agenda ani nebavila a když kandidoval, že nebude-li zvolen, z politiky definitivně odejde. Když takový člověk tvrdí, že má s médii veřejné služby jen ty nejlepší úmysly, věřili byste mu?
Záměr vyvolal odpor napříč dalšími skupinami společnosti. Velkou demonstraci svolali např. studenti, stávkovou pohotovost vyhlásila obě veřejnoprávní média, na internetu lze podepsat petici proti záměru. Iniciativa se jmenuje Ruce pryč od médií veřejné služby. K dnešnímu dni petici podepsalo 160 tisíc lidí. Aktivně proti návrhu zákona vystupují umělci, herci, opoziční politici i běžní občané. Babišova vláda tím rozděluje společnost více, než kdokoliv před ní. Přitom před volbami opět slibovala, že chce společnost spojovat a být vládou všech.
Členové koalice se v obhajobě neobhajitelného uchylují k argumentačním faulům. Jeden z nich je, že by televizní poplatek měl být dobrovolný. Ukázalo by se prý, kdo skutečně má o média veřejné služby zájem. To je stejný argument, jako kdyby mělo být dobrovolné placení daní. Podle příjmu z nich by se ukázalo, kolik lidí stojí za současnou vládou.
Nebo když v Maďarsku vyhrál volby Peter Magyar nad Orbánem, Radka Vondráčka nadchnul jeho nápad, že zakáže státní televizi vysílat zpravodajství, dokud nebude objektivní. Radek nejspíš nepochopil, že Magyar tento krok navrhl právě proto, že tamní televizi Orbán zestátnil podobně, jako to chce udělat Babišova vláda. Současná šestikoalice tlačí televizi opačným směrem, něž k jakému dochází v těchto dnech v Maďarsku. U nás se právě chystá orbánizace médií!
Návrh je nepoužitelný.
Z toho návrhu nového mediálního zákona, pokud se tak dá vůbec nazvat, je zděšen každý, kdo ho viděl. Nejen z toho, co má přinést, ale hlavně z obrovského množství chyb, nedodělků, amatérismu, který z toho textu čiší. Někteří se domnívají, že byl zadán k výrobě některé umělé inteligenci. Pokud ano, nejspíše její neplacené variantě. Jen namátkou: V novele není uvedeno, jak a kdy by média peníze od státu dostávala. Měsíčně? Ročně? Na začátku roku, nebo v polovině? V zákoně se neřeší způsob vysílání, tedy vysílače, vysílání pro menšiny, regionální studia, pravomoci rad si v jednotlivých paragrafech odporují… Atd., atd. Např. generální ředitel Českého rozhlasu návrh označil za paskvil. Dle mého názoru jeho kvalita odpovídá kvalitě autora.
To jsou ovšem spíše technikálie. Mnohem horší jsou dva hlavní důsledky, které jsou ale spíše příčiny toho, proč je takový zákon vůbec předkládán.
Tím prvním je podřízení závislost veřejnoprávních médií na státu. Stát by mohl v případě přijetí zákona tato média vydírat finančně. Libovolně upravovat – snižovat navázané procento na cokoliv, s odůvodněním, že všichni musíme šetřit.
Druhým nepřijatelným důsledkem je právě drastické snížení příjmů obou médií už nyní při přijímání zákona. Ustanovením, že se příjmy médií veřejné služby sníží na úroveň z roku 2024, jim vláda ořezává finance o 15, resp. 17 %. Přitom, že se jedná o úroveň roku 2024 je účelová lež, protože do tohoto roku nebyly poplatky valorizovány neuvěřitelných 16 let (!) od roku 2008. Takže skutečná úroveň příjmů by byla z roku 2008. Zkuste dnes vyjít s výplatou, jakou jste měli v roce 2008! Tímto ustanovením se vláda sama usvědčuje ze lži, že účelem nového zákona není veřejnoprávní média trestat, omezovat, či likvidovat.
Návrh zákona ničí rodinné stříbro.
Systém duálního vysílání v České republice, tedy rovnocenná existence veřejnoprávních i komerčních médií, jejich vzájemná vyváženost, jejich nezávislé financování jsou něco, co České republice mnoho zemí nejen z Evropy, ale i vzdálenějšího světa závidí. Český rozhlas a Česká televize jsou skutečné rodinné stříbro, na které stát i společnost mohou být hrdí. Jejich ovládnutím bychom už prakticky neměli média, na která bychom se mohli stoprocentně spolehnout. Bez České televize by nikdy nevznikly skvosty, jako byla Česká soda, Pelíšky, jedna z nejlepších verzí formátu StarDance, který spojuje celé generace, spousta nezapomenutelných seriálů (za mě třeba jeden z nejlepších Kohoutův Konec velkých prázdnin)… Česká televize má ale za úkol spravovat velkou část filmového i video archívu – uměleckých pokladů a historie naší země, dnes mají obě média přesah do sociálních sítí, vzdělávacích aktivit, které opravdu využívají školy, žáci i učitelé… Sportovní program veřejnoprávní televize vysílá pro všechny dostupná mistrovství světa i Evropy ve fotbalu, hokeji, atletiky, o prázdninách třeba i Tour de France, olympiády, ale naopak i menšinové sporty, které by se jinak do televize nikdy nedostaly. Dětský program Déčko je podle průzkumů rodiči považován za tzv. bezpečný program. Prostě vědí, že když své dítě posadí před televizi, kde běží Déčko, nemusí mít obavu, že by tam dítě vidělo něco, co by vidět nemělo. To třeba u sociálních sítí, nebo u YouTubu opravdu není zaručené a rodiče by u těchto médií měli dítě stále kontrolovat. Novináři i mediální odborníci od nás, z Evropy i okolního světa nerozumí tomu, proč chceme měnit něco, co tak skvěle funguje. Náš systém existence a financování médií veřejné služby je v porovnání se zbytkem světa jeden z nejlepších a nejfunkčnějších. Nikdo, kdo se problematikou jen trochu zabývá, netuší, co se to u nás najednou děje a proč. Za veřejnoprávními médii stojí v tuto chvíli stále asi 65 % populace. Voliči hnutí ANO, jsou z větší části, než u jiných politických stran senioři. Právě oni jsou nejčastějšími konzumenty veřejnoprávních médií. Jsou to oni, kdo milují StarDance, Peče celá země, staré detektivky, pohádky, ale třeba i Kluky v akci. Oni si evidentně v tuto chvíli vůbec neuvědomují, o co je chce Babiš připravit.
Kvalita autora
Pozornost poutá i osobnost samotného předkladatele zákona, ministra kultury Oty Klempíře. Pořad Reportéři ČT přinesl znepokojivé svědectví o jeho údajné minulosti v archivech StB pod krycím jménem ‚Olda‘. V reportáži zazněla svědectví člověka, jehož osud byl aktivitami tajné bezpečnosti fatálně zasažen, a indicie směřují právě ke Klempířovi. Nabízí se tedy otázka, zda současná snaha o oslabení veřejnoprávních médií není v jeho případě spíše osobní odvetou za investigativní práci novinářů, kteří na jeho minulost poukázali. Na otázku redaktorky Deníku, proč si myslí, že je neoblíbeným ministrem, hovoří o závisti, ale fakta o propadu preferencí Motoristů pod 5 % naznačují, že voliči jeho novou roli vnímají s velkými rozpaky. Motoristé sami před volbami hlásali, že nezávislost médií veřejné služby jsou pro ně důležité, Klempíř sám ještě po volbách prohlašoval, že veřejnoprávní média jsou grál. A to není jediný slib, který Motoristé sobě nedodrželi. Zdůrazňovali i důležitost vyrovnaného státního rozpočtu. Je pochopitelné, že toho nelze dosáhnout z roku na rok, ale největší naplánovaný deficit v dějinách má od takového slibu hodně daleko. Jejich dalším slibem bylo, že tzv. „pohlídají Babiše“. Zatím mu ale odkývali všechny tyhle pro naši zemi škodlivé návrhy, proti předvolebním slibům otočili o 180 stupňů.
18. dubna 2026 přinesl Deník.cz rozhovor s ministrem kultury Otou Klempířem, kde na dotaz reportérky (parafrázuji) proč si myslí, že je kulturní obcí zcela odmítaný a masově znevažovaný ministr kultury. Odpověděl, že je to jen jejich závist. Efekt zero/hero. Prostý fakt že se z obyčejného skromného hudebníka může stát ministr. To je prý všechny dráždí. I když v další větě se to pokusil shodit dodatkem, že to byl spíše vtip, nepochybně tato jeho odpověď dokládá, jak moc mu na té funkci záleží. Nějaké předvolební sliby, zásady, nebo blaho této země a lidí jsou zcela druhotné. On je ochoten nejspíš udělat cokoliv, jen aby si místo ministra udržel. Popře předvolební sliby své i své strany. Přitom podle nedávného průzkumu je nezávislost médií stále prioritou voličů Motoristů. Přesto se stále častěji hovoří o tom, že Klempíř je ministr, se kterým se kýve židle nejvíce, a kdyby nebyl držen koaliční stranou, už by ho Babiš dávno vyměnil. Jeho výsledky jsou vskutku tristní, po jednáních Klempíř nedodržuje dané slovo, jako ministr kultury se umělcům vyhýbá, ruší slíbená jednání a schůzky, ani na ty potvrzené se nedostavuje, ani na ty ve sněmovních výborech, jakoby se bál.
Ministr klempíř denně demonstruje i základní neznalosti dokonce i z oboru kultury, kterého je ministrem. Klempířovy útoky na pořady typu StarDance odkrývají hluboké nepochopení role médií veřejné služby. Argument, že zábava tohoto typu na ČT nepatří, ignoruje fakt, že jde o formát britské BBC – tedy kolébky veřejnoprávnosti. Snaha politiků diktovat televizi programové schéma je krokem směrem k autoritářským režimům. Pokud by k takovému ovlivňování docházelo, přestala by být televize službou veřejnosti a stala by se nástrojem státní propagandy. Navíc je zde cítit silný závan komerčních zájmů. Oslabení ČT v hlavním vysílacím čase by nepochybně nahrálo soukromým vysílatelům, pro které je kvalita produkce České televize těžko dostižitelnou laťkou.
Na pilu tlačí Okamura
Předseda SPD Tomio Okamura je ten, kterému snad nejvíce záleží na co „nejpřísnějším“ zákonu pro média veřejné služby. Když koalice připravovala poslanecký návrh na snížení příjmů veřejnoprávních médií, byl to právě on, kdo to radostí nevydržel a vynesl tuto informaci novinářům. K údajně až nepříčetnému vzteku předsedy vlády. Není divu. Celé koalici tak zkazil moment překvapení. Poslanecký návrh nabízí jednodušší proceduru schvalování zákonů. Návrh na osvobození firem a občanů starších 75 let nikdo nečekal. Než by se koalice, média i společnost vzpamatovala, byl by návrh schválen. Při Klempířově tiskovce o tom, jak se „poplatky ruší“ jsem se díval do tváře právě Okamurovi. Nemohl si nechat ujít tuhle chvíli, ač s návrhem nemá vůbec nic společného.
Zápas o nezávislost České televize a Rozhlasu není jen bojem novinářů. Je to test odolnosti české demokracie, ve kterém se ukáže, zda si dokážeme uhájit prostor pro fakta před politickým marketingem.
Richard Šimůnek, Melody Merkur
Grafika: Milion chvilek pro demokracii
Buďte první kdo přidá komentář