Debata o financování veřejnoprávních médií (televizní a rozhlasový poplatek) se v Česku opět rozhořela. Zatímco se vášnivě diskutuje o každé koruně pro Českou televizi a Český rozhlas, zcela stranou zůstává fakt, že komerční vysílání dotujeme všichni – a často mnohem vyššími částkami, než si uvědomujeme. A to i v případě, že si komerční televizi v životě nezapneme.
V souvislosti s aktuálními legislativními návrhy, které uvažují o změnách v systému televizních a rozhlasových poplatků, se často ozývá argument: „Proč mám platit za něco, co nesleduji?“ Tento postoj však opomíjí hloubku a šíři zásahu veřejnoprávních médií. Od zpravodajského servisu přes vzdělávací a dokumentární tvorbu až po specializované kanály pro děti, sportovní fanoušky nebo milovníky umění – Česká televize a Český rozhlas vytvářejí infrastrukturu, které se v každodenním životě prakticky nelze vyhnout. Přesto je to právě přímá platba poplatku, která leží mnoha lidem v žaludku.
Mýtus o médiích, která jsou „zadarmo“
Často slyšíme volání po tom, aby si na sebe veřejnoprávní instituce vydělaly samy, po vzoru soukromých stanic. Tento požadavek však naráží na nepochopení duálního systému. Komerční média nejsou „zadarmo“. Jsou financována z reklamy a tato cena je v konečném důsledku přenesena na spotřebitele.
Televizní reklama patří k nejdražším marketingovým nástrojům. Firmy tyto náklady nehradí z vlastního zisku, ale promítají je do prodejní ceny svých výrobků a služeb.
Jak vypadá ekonomika televizního času?
- Cena za vteřinu: V českém prostředí se reklama neprodává pouze „za vteřinu“, ale primárně skrze tzv. GRPs (Gross Rating Points), což je vyjádření zásahu diváků.
- Orientační ceny: Jeden 30vteřinový spot v hlavním vysílacím čase (Prime Time) na velkých komerčních stanicích může vyjít na 150 000 až 300 000 Kč. V rámci mimořádně sledovaných pořadů nebo sportovních přenosů může být cena ještě vyšší.
- Mechanismus poptávky: Jelikož je reklamní prostor v nejsledovanějších časech omezený, cena se zvyšuje s rostoucím počtem diváků. Inzerent tak platí za každý „pár očí“.
Když si v supermarketu koupíte prací prášek, jogurt nebo mobilní telefon od značky, která masivně inzeruje v komerčních televizích, přispíváte na jejich provoz. Na rozdíl od koncesionářského poplatku je tato „daň“ neprůhledná. Pokud jako uvědomělý divák sledujete pouze veřejnoprávní programy, v obchodě přesto nedobrovolně dotujete vysílání komerčních stanic, o jejichž obsahu nemáte ani tušení. Je to systém v mnoha ohledech méně spravedlivý než jasně definovaný a zákonem daný poplatek za veřejnou službu.
Daň za čas a nezávislost
Dalším rozměrem, který komerční vysílání prodražuje, je náš čas. Agresivní vkládání reklamních bloků do filmů a pořadů zásadně mění divácký zážitek. Standardní stominutový film se v komerčním schématu snadno protáhne na téměř tříhodinové pásmo. Tento fragmentovaný způsob sledování nejenže narušuje uměleckou integritu díla, ale nutí diváka trávit desítky minut týdně sledováním obsahu, o který nestojí.
Moderní technologie, jako je zpětné zhlédnutí, sice nabízejí možnost reklamy přeskakovat, ale i zde komerční subjekty (např. skupina Prima) zavádějí technická omezení, která tuto volbu limitují. Motivace je zřejmá: prodat divákův čas inzerentovi za každou cenu.
Jediná skutečná nezávislost?
Zatímco komerční média jsou nevyhnutelně vázána na zájmy svých vlastníků a inzerentů, veřejnoprávní média jsou díky zákonem definovanému financování – i přes veškeré politické tlaky – jediným pilířem skutečné mediální nezávislosti. Už z principu. Jejich úkolem není generovat zisk pro akcionáře, ale sloužit občanům.
Pokud dopustíme oslabení veřejnoprávních médií ve prospěch komerčního sektoru, neušetříme. Pouze vyměníme transparentní a kontrolovatelný poplatek za skryté náklady v našich nákupních košících a za čas ztracený u nekonečných reklamních bloků. Cena za „bezplatnou“ zábavu může být nakonec mnohem vyšší, než jsme ochotni si připustit.
Richard Šimůnek (Melody Merkur)
Buďte první kdo přidá komentář