V pátek 20. dubna 2018, ani ne týden po svých narozeninách vystoupil v pražské O2 Aréně zakládající člen Deep Purple Ritchie Blackmore i s doprovodnou skupinou, které stále říká Rainbow, ač je v ní z původní sestavy už sám. Ale zrovna u Ritchieho Blackmorea není pochyb o tom, že to byla vždy hlavně jeho kapela a těžko bychom hledali člověka, který by měl větší právo jméno Rainbow (česky: Duha) užívat.
Chtěl bych ale nejprve vysvětlit ten titulek. Napadl mě ve chvíli, kdy jsem viděl a hlavně slyšel plnou O2 Arénu zpívat sice častěji jen melodie, než texty, ale evidentně jí velmi dobře známé, i když staré více či méně než 40 let. Tedy z doby, kdy v naší zemi vládla tuhá komunistická normalizace, taková hudba se u nás nikde veřejně nehrála, gramofonové desky s touto muzikou se nedaly oficiálně nikde koupit. Přesto ji zpaměti zná po desítkách let nejen tehdejší generace, ale i její potomci. Ritchie tak svou muzikou také usvědčil komunisty, že jejich zákazy a perzekuce nemají nikdy a nikde šanci na úspěch. Je to velké vyznamenání pro jeho muziku, které je v postkomunistických zemích jakýmsi bonusem, které mu jeho domácí publikum poskytnout nemůže.
Když jsem poprvé slyšel, že v Praze vystoupí Ritchie Blackmore, měl jsem trochu obavu, zda to nebude nějaký mix mezi tvorbou Rainbow a jeho projektem Blackmore’s Nights. Naštěstí tenhle program je návratem k čistě rockové muzice. Ritchie se v některých skladbách vrátil i do dob Deep Purple. Ani jsem si možná nikdy neuvědomil, že Ritchie složil za dobu své slávy tolik světoznámých hitů rozeznatelných už po prvních taktech, že z nich lze složit celý koncertní program. A to bych si vzpomněl ještě na několik dalších kusů, kterým by to v tomto programu také slušelo. Ale výběr i tak zcela splnil, až přeplnil moje očekávání. Moc mě potěšilo, že už jako čtvrtou dal „I Surrender“ z alba „Difficult to cure“, které tehdy už natočil bez Ronnieho Jamese Dia se zpěvákem Joe Lynn Turnerem (ten byl zrovna nedávno hospitalizován kvůli srdečním problémům). Ta skladba album otevírá a nechyběla ani titulní, ač závěrečná, právě „Difficult to cure“, což není nic jiného, než Beethovenova Óda na radost z Deváté. I u ní jsem obdivoval věrnost originálu i po těch letech, včetně zvuku kytary, některých meziher kláves, i když právě tahle skladba umožnila klávesistovi si krásně zaimprovizovat. V této souvislosti bych zmínil, že mě překvapila absence druhé kytary v kapele, ta u Rainbow bývala v minulosti někdy k vidění, ale ve chvílích, kdy jsem se domníval, že zřetelně slyším Ritchieho kytaru, měl Ritchie občas ruce podél těla. Pochopil jsem, že když je potřeba, druhou kytaru dokonale zastoupí právě klávesista. Podle toho, co předváděl, to vypadalo, že by v pohodě těmi klávesy zastoupil i dvě přítomné vokalistky.
Nadšen jsem byl ze zařazení pecky „Since You’ve Been Gone“, kterou jsem v dávných dobách pouštěl lidem, když jsem jim chtěl ukázat, jaký umí rocker Blackmore složit „pop“ a jak melodicky může rock znít. Koncert tak rychle utekl, že jsem se vyděsil, když zpěvák ohlásil last song a já jsem si uvědomil, že ještě nezazněla „Smoke on the Water“. Nevěřil jsem, že by ji Ritchie nedal, když zařadil skoro všechny pilíře své tvorby. A zrovna, když jsem o tom přemýšlel, tak jsem si uvědomil, že to, co zpěvák právě téměř bez doprovodu zpívá, je refrén od Smoke on the Water! A jeden z nejlegendárnějších kytarových rifů všech dob přišel vzápětí. Bylo to jednoduché a přesto docela nápadité uvedení téhle nepostradatelné skladby, na kterou nepochybně všichni čekali. Tenhle refrén znal v O2 Aréně každý a každý ho i zpíval.
Zvláštní kapitolu zasluhuje zpěvák Ronnie Romero (ročník 1981). Jeho volbou měl Ritchie opět šťastnou ruku. O generaci, či spíše o dvě, mladší sólista má „Párply“ i Rainbow evidentně hodně dobře naposlouchané. Blíže byl spíše svému jmenovci Diovi, než Gillanovi soudě podle ječáku ve finále skladby „Child in Time“. Na ten Gillanův prostě neměl, ale za zlé mu to rozhodně nemám. I tak se s tou písničkou popasoval skvěle. Ostatně dal je všechny na jedničku.
A Ritchie? Na svůj věk 73 let vypadá i hraje skvěle. Nerozumím lidem, kteří čekali větší show. Ritchie přeci na pódiu nebyl nikdy žádný bouřlivák. Soustředil se na svou kytaru, je to kytarový virtuóz! Naopak, jeho lezení po zemi, aby dosáhl na diváky v první řadě, jsem od něj nečekal. Světelná show byla střídmá, LED stěna za pódiem sice byla, ale chyběla kamera, která by na stěnu přenesla bližší záběry kapely, takže stěna sloužila jen k vizuálním efektům, případně zobrazení obalů gramodesek, ze kterých skladby pocházely. Při „Since You’ve Been Gone“ se na stěně zobrazoval text refrénu. Jak jsem psal už výše, Ritchieho sóla byla téměř dokonalá. Párkrát se stalo, že z něho na moment vypadl, ale hned se do něj zase vrátil. Až komicky vypadalo dohadování mezi písničkami. Slyšel jsem i komentář, že to vypadá, jakoby kapela nevěděla, co má hrát dál. Publikum jednu chvíli tak dlouho i po skončení skladby dál zpívalo její melodii, že zpěvák vyzval ke změně songu.
A co předkapela? Řekl bych, že skoro nestojí za řeč. Němečtí The Lords v závěru svého neslaného nemastného vystoupení zařadili směs starých rock’n’rollů, což by zvládla každá druhá kapela z české vesnické zábavy. Škoda. I v naší zemi by se našlo množství skvělých rockových kapel, které by dokázaly publikum pro Ritchieho Blackmorea jinak zahřát.
Je ctí pro Českou republiku, že si ji Ritchie Blackmore vybral pro svůj jediný koncert ve střední Evropě. Proto také byla O2 Aréna zaplněná (ne úplně, to jsem zatím zažil jen u Kiss) a z řad diváků byla slyšet němčina, polština i maďarština. Už jsem nedoufal, že někdy uvidím tuhle legendární postavu britské rockové scény na živo na pódiu a uslyším z jejích rukou hrát stěžejní kusy rockové historie. Za mého mládí mi to znemožňovali bolševici. Ale jim navzdory si mohu odškrtnout další splněný sen. Díky, Ritchie, že jsi přijel do Prahy! Ať Ti to ještě dlouho takhle skvěle hraje!
Richard Šimůnek
Videa, na které vedou odkazy od názvů skladeb nejsou záznamy z koncertu v O2 Aréně, ale dobové videoklipy.
Buďte první kdo přidá komentář