Na tento předposlední červnový týden roku 2019 byly ohlášeny tři významné události. Hned v pondělí vystoupili v O2 Aréně Def Leppard a Whitesnake, na neděli je ohlášena největší demonstrace v zemi od roku 1989 proti vládě trestně stíhaného Andreje „Palerma“ Babiše, ale ve středu 19. června vystoupili na fotbalovém stadionu Slavie Praha v Edenu KISS údajně na svém úplně posledním světovém turné, které začalo už v zimě. Velmi speciálním hostem, jak bylo ohlášeno, byli i ZZ TOP a celý program zahájili BSP (Baláž, Střihavka, Pavlíček).
Původně jsem si myslel, že ze všech tří vystoupení budu poskytovat částečný on-line servis a přímé vysílání na Facebooku, ale čeští mobilní operátoři se zase ukázali. Stačí, aby se na jednom místě sešlo pár tisíc lidí s mobilními telefony a nepošlete ani fotku, natož streamovat video. Hlavně, že si naši licencovaní nenažranci účtují jedny z nejvyšších cen v Evropě.
Překvapením pro mě bylo, že velký počet diváků nebyl zvědavý nejen na BSP, ale dokonce ani na ZZ TOP. Tribuny se úplně zaplnily až na KISS. Přitom BSP s brilantní kytarou Michala Pavlíčka a stále skvěle zpívajícím Kamilem Střihavkou určitě ostudu neudělali, ač jejich vystoupení co do vizuálních efektů bylo zcela „suché“. Dokonce ani velkoplošné obrazovky jim nepomohly. Kapela dala i pecky „Země vzdálená“, či „Když se snáší déšť“ a pár kapek při jejich vystoupení na arénu skutečně padlo, ale ZZ TOP i KISS už hráli v naprostém suchu.
U ZZ TOP jsem očekával, že budou hlavním hvězdám večera větším konkurentem. Působili ale opravdu jako „jen“ předkapela KISS. Jim už velkoplošné obrazovky sice pomáhaly, ale světelné efekty minimální, pyrotechnické žádné, show se omezila jen na skvělou image dvojice „chlopů, čo sa něholia“, jak říká Meky Žbirka. Na skladbu „Legs“ na sebe pověsili i legendární bílé chlupaté kytary známé ze známého klipu a skutečně na ně tu písničku zahráli. Zaujalo mě, že obě kytary, se kterými vousáči odehráli většinu koncertu, mají zcela shodný design, ač je jedna basa a druhá šestistrunná kytara. Mikrofonové stojany byly vsunuty do kamioňáckých výfuků a celé vystoupení začalo stylově řevem spalovacího motoru. Po technické a hudební stránce kapele nebylo co vytknout, ale čekal jsem větší show. Jižanští rockeři hráli bez přídavku přesně hodinu.
Zatímco ZZ TOP začali na minutu přesně podle plánovaného programu v 18:00 hodin, Kiss mě překvapili předčasným začátkem uspíšeným o 15 minut. A nebyl jsem evidentně sám. Na svá místa dobíhali diváci stojící fronty na pivo, nealko, či klobásu až v době, kdy byla úvodní skladba Detroit Rock City v plném proudu, černá opona s nápisem KISS už odlétla a trojice kytaristů se už snesla na svých světelných discích od stropu na pódium a i tradiční úvodní slogan „You wanted the best, you got the best“ zazněl. Druhá přišla na řadu „Shout It Out Loud“ s už nedomyslitelnou pyrotechnickou explozí v úvodu. Na exploze a ohně byla celá show opravdu bohatá. Doplňovaly se výbuchy skutečné pyrotechniky s reprodukovanými, reálným ohňům sekundovaly ty promítané. Na velkoplošných displejích byly skladby občas doplňovány i historickými záběry z dávných koncertů kapely. A díky tradičnímu make upu nebyl rozdíl možná i 40 let nějak markantní. Kiss s show nijak neexperimentují. Ač je scéna na každém turné koncipována technicky jinak, kromě prostřídání některých písniček je koncepce stále stejná, osvědčená. Kytarová sóla „Spacemana“ Tommyho Thrayera s ohňotrysky a detonacemi, sólo Gene Simmonse u stropu pódia s krví opouštějící jeho ústa, cesta Paula Stanleyho lanovkou doprostřed hlediště, kde tentokrát odehrál dvě sklady „Love Gun“ a „I Was Made For Lovin You„, ve které se už ani nepokoušel „dát“ ty výšky, které jsou na studiovém albu Dynasty, či bubeníkovo sólo neodmyslitelně patřící ke kapelám sedmdesátých a osmdesátých let. Ač by si člověk řekl, že v disciplíně sólo na bicí už nikdo nic nového nevymyslí, nápad se dostavil. Eric Singer po úvodním sólu začal bubnovat pouze nožními šlapáky a jeho horní polovina těla relaxovala osušováním ručníkem. Eric Singer v make upu téměř k nerozeznání od původního bubeníka Pete Crisse mě velmi potěšil v závěru koncertu sólem u bílého klavíru ve skladbě „Beth“ z alba Destroyer. Crissův chraplák sice nemá, ale určitě mě neurazil. Sem se můžete podívat i na text skladby. Musím smeknout před stále neuvěřitelnou vitalitou a pohyblivostí zakládajících členů Simmonse a Stanleyho, z nichž jsou dnes, považte, sedmdesátníci a není divu, že ohlásili už podruhé poslední turné. Bylo ale vidět, že kontakt s publikem je pořád baví, což je o to obdivuhodnější, že mají za sebou od začátku roku mnoho stejných vystoupení, jako bylo to pražské. Přitom Paul dokáže slovo „PRAHA“ (nikoliv „Prague“) vyslovovat s takovou něžností (hlavně na konci koncertu), jakoby měl k našemu hlavnímu městu opravdu mimořádný vztah. Ale nedělám si iluze, že tak nečiní třeba i v Moskvě, kde Kiss vystoupili před tím a já jsem si na Youtube kousek moskevského vystoupení pustil, abych si udělal obrázek, co mohu v Praze čekat a Youtube mi moskevský koncert nabídl mezi prvními. Ovšem rychle jsem to vypnul, protože když Rus, který vystoupení točil na svůj mobil, začal na kapelu řvát rusky „daváááj!“, udělalo se mi téměř nevolno. Koncert, samozřejmě, zakončila tradičně skladba „Rock and Roll All Nite“ (and party every day!). To, co Kiss předvedli, bylo opět naprosto skvělé profesionální rockové divadlo, kde se hudba náramně snoubí se scénickými efekty. Netřeba pochybovat o tom, že hlavně zakládající dvojice členů Kiss jsou chytrými podnikateli, kteří mají velmi dobrý cit na to, co diváci a posluchači chtějí a očekávají. Dle mého odhadu mohla být tržba ze včerejšího koncertu od 25 tisíc přítomných diváků okolo 50 milionů Kč. A to určitě stačí, i po zaplacení všech jistě nemalých nákladů, na dobrý pocit i z hlediska finanční odměny. Ale pochybuji, že by někdo z platících diváků vysoké ceny vstupenky litoval.
Koncert byl taková událost, že se mu druhý den věnovaly snad všechny hlavní české deníky. Asi nepřekvapí, že články v Babišových médiích jsou bezvýznamné ale ten, který nad ostatními ční, vydala asi ČTK, s malou výhradou k myšlence o nacistickém symbolu v názvu kapely. Takhle to Kiss opravdu nikdy nemysleli. Ta SS mají symbolizovat blesky, energii, kterou byly vždy koncerty kapely nabité. I když se USA druhé světové války velmi významně účastnily, ta dvě eS u Američanů neevokují prvoplánově nacismus, jako je tomu u Evropanů a postkomunistických Evropanů zejména, protože zločinný bolševický režim rád grafické podoby názvu kapely zneužíval jako „důkaz“ prohnilosti Západu a jeho tendencí k nacismu a fašismu. I mě osobně dostalo jisté LP Kiss do potíží při jednom ze zátahů veřejné bezpečnosti na burzu hudebních desek v Praze na Letné. Měl jsem zrovna u sebe jednu čerstvě zakoupenou „dlouhohrající“ desku Kiss. Utéci před zátahem se mi nepodařilo, takže došlo na mou osobní prohlídku. Byl jsem tehdy student a když mi příslušník vytáhl z igelitové tašky tu desku, ukázal na symbol a zeptal se mě, jestli vím, co to znamená, přiznávám, že ve mně byla malá dušička. Zařval na mě, že z hlášení o mně asi nebudou mít ve škole radost, co? Choval jsem se klidně, až pokorně, snažil jsem se ho neprovokovat. Takže mi nakonec desku nejen nezabavil, ale dokonce pravděpodobně ani nic nedorazilo do školy, protože jsem projednáván ani pozván na koberec nebyl. Tahle jakási aureola zakázanosti Kiss za komunistického režimu i u mě určitě Kiss popularizovala. Když jsem já Kiss objevil, někdy okolo roku 1976, měli už za sebou čtyři studiová alba a jedno živé dvojalbum. Nenapadlo by mě tehdy, že na ně budu chodit ještě se svým synem, který je teď starší, než já tehdy. Hlavně by mě v té době hlubokého totalitního režimu vůbec nepřišlo na mysl, že je někdy opravdu uvidím na živo. A nejen je. Vždy v tu chvíli, kdy si na ty časy vzpomenu, doporučuji všem minulým i současným komunistům držet se ode mě dál. Já jsem člověk bytostně nepřátelský k násilí. Ale jde-li o komunisty, může kdykoliv dojít na výjimku.
Pokud Kiss opravdu tímto turné končí, dá se říci, že skončili v nejlepším, tedy včas, i když je v rámci tohoto turné čeká ještě Francie, Belgie, Holandsko, Norsko, Itálie, Švýcarsko, Německo, Velká Británie a znovu Amerika. Cítím trochu problém jít po tomhle jejich vystoupení brzy na nějaký jiný rockový koncert. Protože co do koncertní strhující show, jsou Kiss asi nejvíc. K tomu tak nějak moje srdeční záležitost asi i proto, co pro mě znamenali v dobách té odporné komunistické totality. Díky za všechno, Kiss. Zejména Gene, Paul, Ace a Pete. Ti pro mě vždy zůstanou ti „praví“ Kiss. Myslím, že obava, že byste někdy mohli být zapomenuti, je zcela zbytečná.
Richard Šimůnek
Foto: Melody Merkur
Buďte první kdo přidá komentář