10. června 2023 vystoupili v O2 Aréně američtí KISS. Nejen s ohledem na to, kolik jim je let, to byl nezapomenutelný koncert. Sice programem příliš nevybočoval z jejich koncertního standardu, ale byl doplněn větším množstvím videí z jejich mládí. Kiss slaví v letošním roce 50. výročí činnosti. Po většinu této doby plnili haly tak, jako tu pražskou na fotografiích. Svou hudbou, ale hlavně svými nezapomenutelnými show, zasáhli minimálně 3, ale spíše 4 generace. Podle toho, z jaké generace jste, taková znáte její alba. Já znám téměř nazpaměť jejich prvních 8 alb. V sedmdesátých letech jsme je sháněli pokoutně hlavně na nelegálních burzách. Pamatuji si, když jsem si jako žák střední školy koupil za pracně ušetřené peníze v hodnotě dnešních cca 8 tisíc Kč album Alive!, tedy první živé dvojalbum Kiss na letenské burze v Praze. Ten den došlo k jednomu z už téměř pravidelných zátahů veřejné bezpečnosti proti burze. Na obou koncích (východech) z ochozu pod Letnou stáli příslušníci a probírali jednoho návštěvníka burzy po druhém. Měl jsem v ruce igelitovou tašku a v ní ten poklad. Srdce jsem měl až v krku, když jsem stál frontu na legitimování od těch mužíčků v zeleném s červenými výložky, protože jsem se bál, že mi ho seberou, či dokonce včetně mě. Když jsem přišel na řadu, orgán se mě zeptal co mám v té tašce. Nesměle a opatrně jsem vytáhl dvojalbum z tašky. Druhý muž mě vyzval k předložení občanského průkazu. Když ním listoval, otázal se mě: „To by asi neměli ve škole radost, že?“ Pokorně jsem přitakal, že neměli, ač jsem věděl, že jsem nic špatného neprovedl. Moje situace byla o to komplikovanější, že mě chytili nejen na nelegální burze, která byla režimem považovaná za setkávání protistátních živlů (tehdejší komunistický režim se domníval, že stát je on, takže kdo nebyl s komunisty, byl protistátní), ale ještě jsem měl u sebe album skupiny, která byla považována téměř za zakázanou. Hlavně kvůli jejich logu. V něm poslední písmena názvu kapely zobrazovaly znaky, které připomínaly a připomínají dodnes neslavně známé jednotky nacistického Německa. Proto komunisté často označovali Kiss za nacistickou, či fašistickou hudební skupinu. Od roku 1996 můžeme na jejich koncerty už chodit legálně i u nás, takže se každý může přesvědčit o jedné z dalších bolševických lží. Dodnes nerozumím tomu, jak si mohli ať už ti příslušníci Veřejné bezpečnosti, či jejich nadřízení nebo dokonce komunističtí papaláši a aparátčíci myslet, že si podobnými postupy mládež získají. Po každém takovém zátahu jsem ten režim nenáviděl víc a víc. A ani tenhle příslušník nezklamal. Ukázal na to logo a zeptal se mě, jestli vím, co to znamená. Přisvědčil jsem a s pokrčením ramen jsem zkusil obranu ve stylu, že za to nemohu, že to tam mají, ale že se mi líbí ta muzika. Pro mladší vysvětlím, že za komunistů se pořádkovým orgánům neříkalo policie, ale právě Veřejná bezpečnost, patrně proto, že policie zněla příliš represivně a komunistický režim chtěl demonstrovat, že v něm k žádným represím nedochází. Jak víme, právě opak byl pravdou a tzv. „bezpečnost“ byla nebezpečím nejen pro svobodně smýšlející občany, ale i pro ty loajální, pokud se z jakéhokoliv důvodu režimu znelíbili. Ale zpět na burzu. Příslušník si pozorně prohlížel celé dvojalbum, obracel ho, otevíral. Potom mi ho k mému překvapení vrátil se slovy „Vem si to a plav!“ Nesebral mi desky ani mě. Možná proto, že jsem se ho snažil zbytečně neprovokovat. Věděl jsem, že oni mohou všechno bez ohledu na zákony, které jsem ani podrobně neznal. Musím říct, že mi tím vlastně zpříjemnil den, protože já jsem se s tím dvojLP už pomalu loučil a skutečnost, že mi ho nesebral, mě vlastně velmi mile překvapila. Možná mi pomohla i odpověď na jeho otázku, kde jsem to vzal, že jsem to právě na burze koupil a že jsem to tedy nepřišel prodat, za což by mi asi mohl hodit na krk několik paragrafů od pašování, nedovoleného podnikání, obohacování až po spekulaci, či šíření nějakých zakázaných materiálů nebo dokonce protistátní činnost. Popisuji to proto, abych vysvětlil, že poslech jedné z nejpopulárnějších hudebních skupin nejen USA, ale i světa, mohl občanovi socialistického Československa způsobit i problémy, které si lidé narození až po Sametové revoluci umějí asi jen těžko představit. O těch zmíněných nelegálních burzách hudebních nosičů za komunistů bych rád v brzké době připravil samostatný článek. Kiss neměli v demokratických státech nikdy s žádnou nacistickou ani fašistickou ideologií žádné problémy (na rozdíl třeba od takového exFloyda Rogera Waterse), pokud nepočítáme nutnost změnit v určité době to logo u alb vydávaných v Německu, kde je to pochopitelně téma choulostivější.
Ještě malá vsuvka: Vzpomínám si, když na konci 70. let, kdy Melody Merkur vycházel jako papírový samizdat, přiváděl k šílenství odpůrce Kiss. Ano, i takoví mezi čtenáři Melody Merkuru tehdy v Československu byli. V hitparádě „Co se poslouchá?„, kde Kiss obsadili celkově, považte, druhé místo (!), totiž obsazovali Kiss hned několik pozic současně. Kiss v roce 1978 vydali sólová alba svých členů a Melody Merkur se tehdy rozhodl hodnotit zvlášť skupinu jako celek a zvlášť jednotlivé členy s jejich sólovými projekty. Tak se stalo, že Kiss některý měsíc třeba hitparádu vyhráli, ale současně byli na pátém místě znova v podobě Paula Stanleyho a jeho sólového alba. Ono totiž bylo naprosto vynikající. Skvělé bylo i album Ace Frehleyho.
Vraťme se ale do nejmodernější pražské sportovní haly, která je pro konání podobných koncertů skvělým místem. Naposledy jsem byl na koncertě Kiss 19. června 2019 na stadionu Slavie, kde jim jako předkapela hráli ZZ TOP (reportáž Melody Merkuru z tohoto koncertu najdete >>zde<<). Divil jsem se, že Kiss na toto místo (stadion Slavie) tehdy přistoupili, protože kvůli nočnímu klidu ve Vršovicích musí hudební produkce skončit do 22:00 hodin, tudíž koncert musel začít za světla. A u vystoupení, u kterého je vizuální show tak důležitá, jako u Kiss, to považuji za velký hendikep. Z tohoto pohledu byla O2 Aréna dokonalá. Asi na žádném koncertě Kiss jsem dosud neviděl tolik laserů a dalších světelných efektů. Předkapelou na letošním koncertu Kiss byli Dirty Honey, pro mě neznámá kapela, nikoliv však neslavná, překvapila kvalitou zpěváka i skladbami, které koketovaly dokonce s chytlavostí. Pro seznámení posluchačů s tím, co hrají, ta půlhodina bohatě stačila. Může se stát, že o té kapele mladých kluků ještě uslyšíme.
Klobouk dolů nad přesností kdy začali hrát Dirty Honey, na minutu přesně skončili a Kiss začali také přesně. Že to není samozřejmost, vědí nejlépe návštěvníci koncertů třeba Gun’s ‚n‘ Roses z 80. let.
Kiss umí vygradovat atmosféru nejen tou oponou, která zakrývá pohled na pódium ještě i několik vteřin poté, kdy koncert startuje, ale k rituálům patří i pohled do chodeb zákulisí promítaný na velkoplošné obrazovky, které jakoby přenášejí členy kapely přicházející na pódium. No a chybět nemůže ani tradiční hlášení: „You wanted the best, you got the best!“. Opona letí dolů a Kiss se
snášejí z výšky na létajících talířích bezpečně zasunutí v držácích okolo pasu, protože kdyby z té výšky někdo spadl, bez zranění by se to určitě neobešlo. Musím konstatovat, že mi v první chvíli přišli Kiss tišší, než Dirty Honey, ale možná jsem byl ohlušen mnoha detonacemi, které nástup Kiss doprovázely. I když průběh každého koncertu kapely je velmi podobný, skladby, samozřejmě, obměňují. Letos mě potěšily zejména dvě: „Makin‘ love“ z alba Rock and Roll Over, kterou jsem za mlada pořád dokola poslouchal hlavně z alba Alive II a potom „Do You Love me“ z alba Destroyer, které jsem přišel na chuť až v pozdějších letech. A je obdivuhodné, jak fanoušci Kiss od kapely přijímají téměř cokoliv. Pro mě byla alba Dynasty a hlavně skladba „I Was Made For Loving You“ společně s albem „Music from the Elder“ asi jedním z důvodů, proč jsem Kiss začátkem 80. let trochu přestal sledovat. Ale oni mě zase dokázali vtáhnout zpátky třeba albem „Creatures of the Night“, hlavně skladbou „I Love It Loud„. Některé skladby byly doprovázeny projekcí videa z dob vzniku nebo brzy po ní a oni ti mladí Kiss byli s těmi dnešními dokonce téměř synchronní. Z těch videí dýchala atmosféra té doby, až mě to trochu dojalo. Určitě i Simmonsovi a Stanleymu to přijde, že je neuvěřitelné, jak to uteklo. Nechyběla lanovka pro Paula, která ho zase
dopravila na vyvýšený bod mezi diváky a kde opět odzpíval už jednou zmíněnou „I Was Made For Loving You„. Chvílemi by člověk chtěl v těch výškách Paulovi pomoct, protože je slyšet, jak je už nedává i to, že ty hlasivky mají něco za sebou. Stanley dokonce svého času musel koncertování přerušit právě kvůli jejich indispozici. V závěru koncertu vyjelo na pódium piáno a bylo jasné, že přijde „Beth„, skladba z alba Destroyer, kterou původně zpíval bubeník Pete Criss. I tentokrát ji zazpíval a zahrál bubeník, ale tím je dnes u Kiss Eric Singer a ten potvrdil své nomen omen, protože písničku zazpíval snad i podobným chraplákem, jaký byl vlastní Crissovi. Závěr koncertu patřil, samozřejmě, Rock and Rollu celou noc a párty každý den. Potom už Kiss definitivně z pódia odešli a nad ním rozsvítili nápis KISS v českých barvách a slovy Loves You Prague. V těchto dnech, kdy vychází tento článek Kiss pokračují v posledním turné a na internetu se objevují ukázky a poděkování dalším městům. V Praze byli Kiss podesáté, v České republice podvanácté.
Kiss byli významnou součástí mého hudebního života. Miloval jsem je trochu právě i proto, že provokovali české komouše, i když členové kapely o tom nejspíš neměli ani tušení a jistě se o to vůbec nesnažili. Kdo nežil v totalitním státním zřízení, neví, co všechno v něm může být prohlášeno za špatné, či dokonce nebezpečné. Na mě to fungovalo i tak, že když komunisté něco za takové prohlásili, okamžitě mě to začalo zajímat. To ale nebyl případ Kiss. Ti mě zaujali i bez toho. Miloval jsem, když někdo spojí rockovou muziku se strhující show a v tom byli Kiss vždy jedni z nejlepších. Jelikož jsem žil až do dospělosti za železnou oponou, znal jsem sice hudbu Kiss, viděl jsem s nimi i spousty fotografií a plakátů dovezených ze Západu, ale až do pádu socialismu v Československu, jsem je nikdy neviděl v pohybu. Dnešní mladí lidé si to asi neumí představit, ale do televize, která byla jen státní, by bolševici nikdy nic podobného nepustili (ani by za to nedali nedostatkové devizy), vidět Kiss živě na koncertě bylo úplně nemyslitelné (na Západ mě nikdy nepustili, i když jsem o tzv. devizový příslib žádal), takže přesto, že jsem znal nazpaměť celou diskografii Kiss, nikdy jsem neviděl, jak se na koncertě chovají. Proto jsem byl docela dost překvapen, když jsem je po Sametové revoluci prvně viděl na nějakých videích a potom na živo na Stadionu Juliska. Nejvíc mě překvapily pohyby Gene Simmonse. Přišly mi až komické, přesto Kiss nikdy za celých 50 let nebyli směšní, nevšiml jsem si ani toho, že by jim někdy někdo vyčítal, že svůj jedinečný brand umí i velmi dobře zpeněžit. Měli vždy inteligentní cit pro správnou míru. I když pro mě už navždy Kiss budou Paul, Gene, Ace a Pete, nové členy, samozřejmě akceptuji, už i proto, že díky jim tato legenda mohla žít dál. KISS, díky za všechno, budete mít navždy místo v mém srdci!
Richard Šimůnek, Melody Merkur
Foto: Melody Merkur a YouTube
Buďte první kdo přidá komentář