U příležitosti dalšího výročí 17. listopadu a Sametové revoluce jsem slyšel několikrát otázku, jak by asi naše země vypadala, kdyby národy Československa nesvrhly tehdejší prohnilý komunistický režim. Já si myslím, že dříve, či později, by ten režim padl stejně, protože už neměl oporu v Sovětském svazu a příchod internetu by mu zasadil poslední ránu. Už satelitní televizní vysílání, které v 80. letech zažívalo rozmach, otevíralo lidem okno na Západ, ale s pozdějším internetem, se to nedá srovnat. Ale jak by to asi mohlo vypadat, kdyby československá totalita padla později, než v roce 1989, může trochu napovědět např. návštěva současné Kuby. Když se vydáte na Kubu a současně pamatujete náš zločinný režim vedený Komunistickou stranou Československa, najednou Vám začnou vzpomínky ožívat. I když budovy na Kubě mají často jiný charakter, než domy u nás, ta komunistická „nepéče“, to zanedbání, zdevastování a úpadek má podobný rukopis. Začne vám to být velmi povědomé.
Ale vezměme to od začátku. Cestovní pas občana České republiky je dnes skvělým klíčem k otevření dveří mnoha států světa. A i na Kubu vám bude stačit zelená karta. Ale jakmile Kubu navštívíte, už vám nebude stačit do USA. Nevyužijete-li zájezd s cestovní kanceláří, budete muset prokázat, že máte zpáteční letenku a zajištěné ubytování, tedy zaplacený hotel aspoň na prvních několik dní. Takový hotel i celkem nevalné kvality stojí okolo 50 €uro za noc, letenka cca trojnásobek letenky třeba do New Yorku. Na první pohled po opuštění letiště může Kuba vypadat celkem normálně. Ale velmi brzy pochopíte, že v režimu, který v daleké budoucnosti hodlal zrušit peníze, hrají právě peníze tu nejdůležitější roli, možná i něco, jako modlu. Podobně, jako to bylo v našem reálném socialismu i kterémkoliv jiném. A jde hlavně o cizí peníze, tedy zejména €ura a dolary. Na každém kroku budete narážet na snahy vás o ně legálně, či nelegálně připravit. Není divu, když reálná hodnota kubánského pesa (CUP) je cca deset českých haléřů. Tedy podle kurzu na černém trhu, který vždy odráží reálnou hodnotu totalitní měny. Průměrná výplata kubánského pracujícího v přepočtu na českou korunu není ani 1000 Kč měsíčně. K tomu přičtěte, že běžné potraviny jako maso nebo mléko nejsou běžně dostupné. I v restauraci dostanete spíše nějaké náhražky masa a mléko nebo např. zubní pasta a další druhy zboží, které nám přijdou úplně běžné, se na Kubě dají koupit pouze v obchodech, které připomínají někdejší československé Tuzexy. Tedy místa, kde se platí pouze západními měnami. A k těm, samozřejmě, patří „vexláci“. Takže jdete-li na procházku městem, budete jako cizinec neustále obtěžováni dotazy, zda nechcete měnit peníze. Kdo si tohle pamatuje z doby před rokem 1989, bude z Kuby otrávený během pár hodin. To se týká hlavně lidí, kteří cestují na Kubu individuálně a nejsou uzavření ve sterilním prázdninovém resortu.
Jídlo v restauraci koupíte běžně za cenu odpovídající dvaceti českým korunám, podobně, jako nápoj. V Havaně je k vidění stánek s burgry, které nějakým zázrakem plní něčím, co hodně připomíná skutečné mleté maso. Takže je u toho stánku trvale fronta asi na 30 minut. Není úplně jasné, proč zrovna jeden ze stánků, zrovna tento, má přístup ke skutečnému masu.
U restaurací je úplně běžné, že se blízko vašeho stolu postaví nějaký žebrák, či bezdomovec a stojí tam už od chvíle, než si objednáte a než vám přinesou jídlo. Pozorně vás sleduje i po celou dobu co jíte s nadějí, že po vás na talíři něco zbyde. Personál restaurace to vědomě toleruje a pro hosta, který není na něco podobného zvyklý, je to dost nepříjemné.
Přesto, že je Kuba ostrov obklopený Karibským mořem plným ryb, ani rybího masa tu není dostatek, jaký by člověk u takto položené země předpokládal. Pokud narazíte na Kubě na rybáře, jsou to jednotlivci stojící s prutem na břehu moře nebo po pás ve vodě. Ti nejodvážnější sedí třeba na duši z pneumatiky traktoru a rybaří kousek dál od břehu. Kubánci totiž nesmí vlastnit lodě ani malé loďky. Nezapomínejme, že Florida, tedy území USA, je odtud vzdálena jen 150 kilometrů. Je těžké odhadnout, kdyby měli Kubánci lodě, kolik by jich na ostrově zůstalo.
Chcete-li ušetřit za ubytování a současně přičichnout k životu obyčejných Kubánců, můžete využít tzv. „casa particular“, tedy ubytování v soukromí, které je na Kubě legální. Musíte ale platit dolary nebo v €uro. Noc pro jednu osobu přijde na 20 €uro, ale zaplatit musíte 25 €uro, protože 5 €uro patří jako provize muži, který ubytovací byznys té rodiny „pase“. Je to v podstatě něco jako výpalné. Ten člověk tvrdil, že je příbuzným rodiny, přitom rodina to popřela a důrazně nedoporučovala s ním jakýkoliv kontakt s tím, že je to velmi špatný člověk. O těch 5 €uro za noc se s ním hlasitě hádala, ale nakonec mu je dala.
Rodina vám udělá snídani za 7 €uro na osobu, ale venku lze pořídit snídani za 3 €uro.
Vyprání prádla stojí 8 €uro. Z uvedených částek vyplývá, že ubytování jediné osoby třeba na týden, zajistí rodině příjem několikanásobně převyšující měsíční plat běžného pracujícího Kubánce. Takže o ubytování turistů se Kubánci téměř perou. Když se chcete podívat do jiné části ostrova, hned vám vaši hostitelé nabídnou, že vám vyjednají ubytování u svých známých nebo příbuzných a už žhaví telefon. Ale, jak je uvedeno výše, často o těchto příbuzenských vztazích lžou.
Mobilní telefony dnes fungují skutečně po celém světě. I ve velmi chudých zemích a Kuba není výjimkou. Ale chcete-li mít svůj telefon vůbec nějak použitelný, musíte si zde koupit místní SIM kartu. S ní pořídíte např. 2 GB dat za 100 Kč. Kdybyste chtěli stejný objem dat od našich českých operátorů, zaplatíte i přes 20 tisíc, protože s Kubou není žádná roamingová dohoda (roamingová zóna 3). Za odchozí hovor z Kuby chce např. Vodafone 61 Kč, T-Mobile dokonce 69 Kč za minutu.
I hromadná doprava na Kubě trochu funguje, ale turisté z Evropy obvykle jezdí taxíky. Navíc v Hlavním městě stojí před lepšími hotely staré, ale zrenovované a udržované americké limuzíny. Za 50 €uro si můžete takovou limuzínu pronajmout i s řidičem a ten vás bude 2 hodiny vozit po Havaně, občas vám udělá i zastávku hlavně na místech a u budov či čtvrtí, které nejsou ještě v úplném rozkladu.
Na Kubě lze občas potkat i současná nová auta, jako třeba tento nový Hyundai. Ale taková událost je vzácná, zejména mimo hlavní město.
Klasický vozový park obyčejných lidí na Kubě, pokud tedy automobil vůbec mají, vypadá takto:
Všimněte si, prosím, na fotografii výše graffiti, jestli tak lze nazvat ten na zdi načmáraný nápis s textem „Viva la revolución“, tedy „Ať žije revoluce“. Na budově vlevo je nápis „Patria o muerte, Venceremos“, což by se dalo přeložit asi jako „Vlast nebo zemřít, Zvítězíme“. Je to dost překvapující v zemi, kterou tato Castrova „revoluce“ přivedla až do stavu, v jaké je dnes. Autorům těchto nápisů, které vůbec nevypadají jako státní propaganda, ale spíše dílo amatérských nadšených revolucionářů, nedochází ještě ani v tuto chvíli, za stavu, v jakém se ta země a společnost nachází, že už to jako cesta k vítězství dávno nevypadá. Asi právě proto je to potřeba lidem takto stále vysvětlovat a připomínat. Podobné nápisy najdete na mnoha místech po celé zemi. Možná tím častěji, čím větší bída v místě je. Do řečí o politice se s vámi běžní Kubánci nepustí. Jejich jazyková vybavenost je kromě rodné španělštiny téměř nulová, pouze taxikáři a vexláci znají pár základních anglických frází, ze kterých pochopíte, že Castrovy mnohahodinové projevy jim jsou ještě dnes k smíchu. S úsměvem přezíravě a otráveně mávají rukou za slov „Castro blaa, blaaa, blaaaa!“. Z toho, i celkové atmosféry ve společnosti pochopíte, že Kubánci nikdy žádnou revoluci, která by je jedné z nejpříšernějších forem socialismu zbavila, neudělají, nejspíš ji ani nechtějí. Přizpůsobili se, zvykli si. Naopak, oni stále dokáží najít v tomto režimu výhody, o kterých si myslí, že jiné země a národy nemají. Např. se domnívají, že jejich zdravotnictví je nejlepší na světě a je pro ně zdarma. Pravdou je, že kubánští lékaři jsou zejména v zemích Afriky pojem. Velký podíl na tom má i Československo, které nechalo spousty kubánských doktorů za komunistického režimu u nás vystudovat. Ale i tito lékaři stárnou a postupně vymřou. Ale možná dokáží tu odbornost nabytou v Evropě ještě po pár generací předávat.
Kuba má problém s ropou, protože na její dnešní ceny nemá prostředky. Ale má spojence, jako třeba Venezuelu, která má obrovské zásoby ropy a jako jednomu ze svých nejbližších přátel ji Kubě dodává za více než výhodné ceny. Jenže dnes má už problém i Venezuela a dodávky ropy z této země na Kubu váznou. Kubě nezbylo, než si zkusit opatřit ropu vlastní. Takže dnes jsou z těch kdysi krásných a pověstných kubánských pláží na dohled ropné těžní věže a plošiny. Ropa je cítit i z tekutiny, která teče z místních vodovodů.
Že Kubánci vesměs netouží po demokracii, může mít podobné důvody, jako v dalších zemích, které ji nikdy nepoznaly. Před Castrovou revolucí na ostrově vládl diktátor Batista. Přesto: „Před kubánskou revolucí se Kuba v porovnání s celou polokoulí umístila na pátém místě v příjmech na osobu, třetí v průměrné délce života, druhá ve vlastnictví automobilů a telefonů na obyvatele a první v počtu televizních přijímačů na obyvatele. Příjem na hlavu byl v roce 1929 údajně 41 % úrovně USA, tedy vyšší než v Mississippi a Jižní Karolíně!“ (-citát z Wipedie) Po Castrově revoluci došlo ke znárodnění celého průmyslu a stát je od té doby dodnes veden Komunistickou stranou Kuby. A dopadlo to tak, jako v každé zemi, kde k tomu došlo. V Africe je také chudoba. A možná větší. Ale ta kubánská socialistická je mnohem více odporná. Zamýšlená beztřídní společnost vygenerovala třídy, vrstvy a kasty s čím vyšším postavením, tím amorálnějším chováním.
Studijní pobyt na Kubě bych doporučil všem dezolátům od dnešních komunistů, jejich obdivovatelů a následovníků až po zelenou mládež. A žádnou kapitalistickou měnu s sebou. Žádné dolary ani €uro, jen poctivé socialistické kubánské peso!
Richard Šimůnek (Melody Merkur)
Děkuji Vám za cestovatelské okénko do této kontraverzní země. Přiznám se, že z dob mládí mám ke Kubě trochu nostalgický vztah, můj táta tam byl v době totality vyslán jako montér-seřizovač při dodávce nějakých obráběcích strojů a na závěr jeho pobytu nám bylo „za odměnu“ umožněno ho navštívit. Byl to tenkrát zážitek na který se nezapomíná, ale jak píšete, od té doby se tam zastavil čas. Já si ale stále zahrávám s myšlenkou se na Kubu po tolika letech ještě jednou podívat a užít si to, kam jsme se od té doby dostali my a kde zamrzla země, kde vládne bolševik. A musím říct, že Váš cestovatelský blog, kde barvitě popisujete svoje zážitky ve mně vzbudil ještě větší zvědavost a díky za něj. Smím se zeptat, se kterou cestovkou jste na Kubu vyrazil, případně jestli to nebyla čistě soukromá cesta? Hledám totiž způsob, jak se tam podívat co nejbezpečnějším a pokud možno i nejlevnějším způsobem a přivítal bych každou radu od zkušeného cestovatele.
Podle Vaších dalších příspěvků vidím, že se orientujete i jiných oblastech, tak věřím, že jsem se o radu obrátil na toho správného 🙂