Ani poslední 28. říjen a předávání státních vyznamenání zejména, nebyly díky Zemanovi dostatečně důstojné. Úřadující prezident si opět neodpustil vyznamenat také své kamarády a podporovatele. Za všechny bych jmenoval např. režiséra Zdeňka Trošku. Porovnejte ho, jako režiséra, třeba s Janem Hřebejkem, Janem Svěrákem, ale i spousta mladších režisérů natočila hodnotnější snímky, než je Kameňák, ale i kdyby ne, tak je spousta režisérů, kteří se nebojí riskovat a hledat nové cesty filmu. Motivace pana Trošky k natáčení filmů je evidentně jednodušší. Troška ale není zdaleka jediná problematická osobnost z hlediska nominace na vyznamenání. Vezměme si normalizační umělkyni Vondráčkovou dnes vystupující i s Alexandrovci, soudící se s Martou Kubišovou, či Jarka Nohavicu, údajného spolupracovníka STB. V jeho spisu je prý i podrobný plánek vídeňského bytu Pavla Kohouta, kterého Nohavica ve Vídni navštívil. Abychom si rozuměli: Já nikoho za podpis spolupráce s STB neodsuzuji. Sám nevím, jak bych se zachoval, kdyby na mě STB zaklekla tak brutálně, jako na spoustu svých obětí. Ale ve svazcích jsou podepsáni i lidé, kteří nikdy nikomu neuškodili. Jedna věc je podepsat a druhá skutečně donášet. A když už je člověk donucen (a o donucovacích prostředcích STB si není třeba dělat iluze), mohl by se za to dnes aspoň omluvit. Bylo mi líto lidí, kteří si státní vyznamenání skutečně zaslouží a museli stát se jmenovanými nejen v jedné řadě, ale ještě si vyznamenání přebrat od prezidenta, který už má za sebou to, co má ve funkci prezidenta za sebou. A my s ním. Ale nemám jim za zlé, že si přišli vyznamenání přebrat. A současně respektuji a oceňuji ty, kteří to ze Zemanových rukou odmítli. Příštímu prezidentovi doporučuji navrhnout tyto lidi na vyznamenání znova.
Richard Šimůnek
Buďte první kdo přidá komentář