Jak jsem potkal Štrougala

V uplynulém týdnu Lidové noviny připomněly narozeniny komunistického ministra vnitra a pozdějšího předsedy vlády Lubomíra Štrougala. To je natolik skandální událost už z tolika úhlů pohledu, že si nejsem jist, jestli ji mám prostě raději ignorovat a nebo se rozčilovat. Za prvé nevím, proč bychom si měli připomínat životní jubilea komunistických zločinců, kteří měli být souzeni za svá provinění. Za mrtvé na hranicích, za hospodářský i morální úpadek naší země, za tisíce dalších zločinů, z nichž se náš národ ještě nezotavil ani za 30 let. Za druhé je zločinem dnešního majitele Lidových novin, že tuhle ostudnou připomínku vůbec vydal, ale ještě navíc ji vydal právě v Lidových novinách. Tedy v listu s obrovskou a hlavně důstojnou tradicí, kterou tímto hnusně pošlapává. Až to na mě dělá dojem, že to byl úmysl a Lidové noviny k této provokaci byly vybrány záměrně. Co připravuje redakce na příště? Oslavné básně na masového vraha Klementa Gottwalda?

Článek o Štrougalovi mi však připomněl moje setkání s ním před několika lety. Potkal jsem ho na tramvajové zastávce Želivského v Praze u Nové obřadní síně na Olšanech. Stál tam sám. Přišlo mi nespravedlivé, že takoví lumpové dnes chodí svobodně po ulicích, jakoby se v minulosti vůbec nic nestalo. Okamžitě jsem k němu zamířil. Už z dálky poznal, že k němu odhodlaně jdu a sledoval mě. A teď se stalo něco, na co nepanuje jednotný názor a i já jsem malinko znejistěl. Nechal jsem, sice kontrolovaně, ale přeci jen proudit své emoce. Oslovil jsem ho větou: „Vy jste pan Štrougal, že?“ On na to reagoval otázkou: „A kdo jste vy?“ „Jedna z miliónů vašich obětí!“ jsem na něj zakřičel zvýšeným hlasem. Začal mi vysvětlovat, že jde z pohřbu kamaráda. Možná měl strach, že se moje agresivita bude stupňovat a sázel na to, že mě dojme? Mimochodem, i já jsem šel zrovna ze smutečního obřadu, ale z jiného, než on. Krev mi stoupala do hlavy nejen kvůli tomu, že vidím toho gaunera Štrougala na vlastní oči na svobodě, hladce oholeného, navoněného a dobře oblečeného, když za doby jeho vlády stovky nevinných lidí hnily v kriminálech a umíraly v ostnatých drátech, ale také z toho, že mě vůbec nenapadá, jak mu to tady a teď za všechny ty roky zničeného života mého, mé rodiny, mých přátel a milionů lidí této země, spočítám, když mu to nespočítaly soudy. Pronesl jsem ještě něco o těch zničených životech a na konec jsem ho ujistil, že staré dědky nemlátím, ale že by si pár přes držku rozhodně zasloužil a šel jsem od něj. Stál dál na zastávce a čekal na tramvaj. Rozhodně mi to jako dostatečná satisfakce nepřišlo, ale byl jsem rád, že jsem mu mohl dát najevo, že všichni jsme ještě nezapomněli a že má velké štěstí, jak z toho vyvázl. Doufám, že se aspoň vteřinu bál, že nějakou opravdu chytí. Občas se utěšuji, že aspoň se Štrougalem to mám osobně vyřízené.

Jenže ne všichni mají na moje naložení se situací názor shodný s mým. Když jsem zážitek popsal svým přátelům, někteří mě odsoudili za to, že teď vyhrožovat Štrougalovi není žádné hrdinství. Ocenili by to před rokem 1989. Ale teď? Jaký názor na to máte Vy, čtenáři Melody Merkuru? Myslíte si, že bychom měli zapomenout na zločiny komunistů jen proto, že jsou dnes staří a bezbranní, protože za nimi už nestojí pohotovostní pluk VB, lidové milice, či mlátičky z STB? Já jsem se Štrougala fyzicky ani nedotkl. Ale jsem přesvědčen, že mám právo mu jeho zločiny připomenout. A jeho ani nenapadlo říci třeba aspoň „promiňte“.

Richard Šimůnek

1 Comment

  1. Měl jste mu alespoň flusnout do ksichtu, šmejdovi, pro mě by to byla uspokojivá satisfakce !! Takovýto lidé by měli za své zločiny sedět v teplákách a ne běhat po svobodě…

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..