Dnes je tomu 10 let, co nás opustil Václav Havel. Pro mě má jeho osoba i jeho odkaz natolik kladné znaménko, že bych neměl potřebu to popisovat a vysvětlovat, kdyby se neobjevovaly i jeho rádobyrelevantní odsudky. Václava Havla jsem zažil a nikdy by mě nenapadlo, že přijde doba, kdy ho budu muset obhajovat. Trochu mě uklidňuje, že lidem vzdělaným a inteligentním není potřeba přínos Václava Havla vysvětlovat. Můj text není určen ani těm, kteří mu dnes sprostě nadávají, ale spíše těm, kteří jsou mladí, slyší na Havla různé názory a netuší, na jakou stranu se přiklonit, i když stačí jen trochu přičichnout k historii staré tři desítky let a mělo by být každému jasno. Přesto:
Největším přínosem Václava Havla je jeho existence ve chvíli, kdy se hroutil komunistický totalitní režim. Ten Havla nenechal, aby se mohl na jeho pádu podílet, zavíral ho do kriminálu, izoloval ho od společnosti, likvidoval jeho pověst. Havlova chvíle přišla hlavně právě při a po pádu tohoto zločinného systému a to tím, že byl tou osobností, která zorganizovala vůbec nějaký subjekt, se kterým mohla dosavadní totalitní moc jednat, že měla vůbec komu moc předat. Bez Havla bychom velmi obtížně hledali morálně čistou osobnost, která by byla celospolečensky přijatelná, neměla jakýkoliv bolševický škraloup ať už z členství v komunistické straně, nebo z práce pro režim. Může být pro někoho těžké si to přiznat, ale už jen „chozením do práce“ za komunistického režimu jsme ho pomáhali budovat, aniž bychom kolaborovali podpisy nějakých antichart apod. V osobě Václava Havla jsme nejen takovou osobnost našli, ale naštěstí to byl člověk, který byl schopen stanovit a koordinovat postup vedoucí k bezkonfliktnímu předání moci. To nebylo vůbec jisté. Aktivovány byly tzv. Lidové milice, což byla tehdejší ozbrojená složka vládnoucí KSČ a v ní existovaly hlasy typu, že by se „Praha měla oplotit a nechat vychcípat“ (např. z rodiny bývalého komunistického poslance Vondráčka zvaného „mlátička“, protože na konci 80. let byl příslušníkem SNB a mlátil pendrekem demonstrující). Od první chvíle, kdy se Václav Havel stal vůdčí osobností vyjednávání přechodu od totality k demokracii, bylo na první dobrou zřetelné, že jeho motivace není pomstít se režimu a jeho protagonistům za zničený život, podlomené zdraví a roky v kriminálu, ale pomoci nastolit v naší zemi konečně zase demokracii. I proto, že i komunisté Václavu Havlovi uvěřili, že jeho zájmem je demokratická země a ne pomsta, kterou by si nepochybně zasloužili, je mohlo částečně zbavit strachu moc předat. O tom, že Československo má velkou demokratickou tradici Václav Havel trpělivě vysvětloval a pomáhal připomínat i v dalších letech. Já jsem se snažil nevynechat např. ani jediné jeho „Hovory z Lán“ vysílané tehdejším veřejnoprávním rozhlasem každou neděli. Myslím, že tyhle jeho rozhovory také hodně pomohly vybudovat i můj cit pro demokracii, za což Václavovi moc děkuju.
Václav Havel věřil, že prohnilý režim není třeba zakazovat, že něco tak odporného zákonitě zmizí samo. Že lidé tuto ideologii i jeho protagonisty pošlou do propadliště dějin. Bohužel, se to konečně povedlo až letos. Ti, kteří vyčítají Václavu Havlovi, že s komunisty „nezatočil“ a oni působili a někdy dokonce ovládali naši společnost ještě dalších 30 let, by si měli uvědomit, že to nebyl Václav Havel, který je opakovaně volil do zastupitelských sborů našeho státu! Tam si je dobrovolně volili občané této země. Někdy jejich zastoupení sahalo až k 20 procentům a vrcholem bylo zvolení bývalého agenta komunistické tajné bezpečnosti za premiéra. Toho se Václav Havel naštěstí nedožil.
Václav Havel dovedl tuto zemi ke svobodným volbám. Pomohl nastolit režim svobodné soutěže politických stran, kde si lidé konečně po 40 letech mohou v pravidelných intervalech volit nové zastupitele a reflektovat tak zkušenosti z minulých volebních období. To není samozřejmost! Např. i v Rusku padl komunistický režim a podívejte se, jaká totalita ho tam nahradila. Podívejte se na Maďarsko nebo Polsko. Ale ani poté, co byla tolik obdivovaná demokracie západního typu zakotvena do ústavy naší země, Václav Havel neodešel do ústraní, ale z pozice prezidenta se neustále snažil naši demokracii bránit a poukazovat na její chyby i nepřátele. A to i za cenu osobních konfliktů, které tak neměl rád. Když to považoval za nutné, znovu nasadil svou osobnost do boje za lepší život občanů. Pravděpodobně nejlepším příkladem takového chování je jeho Rudolfínský projev z roku 1997, který tehdejší premiér Václav Klaus vzal možná jako osobní útok. Havel tehdejší atmosféru ve společnosti pojmenoval dnes už legendárním termínem „blbá nálada“. Upozornil, že i když máme demokracii, není vyhráno a je stále nutné být ve střehu. Tento projev také připomněl, že Havel jako zastánce demokracie nikdy nebyl zastáncem brutálního kapitalismu.
I za tyto vlastnosti byl a je dodnes Václav Havel obdivován i v zahraničí. Neméně za své důsledné postoje k lidským právům. Naše země už možná nikdy v budoucnu nezažije tak slavné chvíle, jako byl potlesk vstoje od členů Kongresu USA po projevu Václava Havla na jeho půdě. Lidem, kteří dosud znali jen vystoupení komunistických primitivů typu Milouše Jakeše v Červeném Hrádku, právem tekly slzy štěstí. S Václavem Havlem se toužily setkat nejvýznamnější osobnosti celého světa. Od několika amerických prezidentů (Bill Clinton šel s Václavem Havlem v Praze i na pivo a hrál tam na saxofon!), přes britskou královskou rodinu, po nejslavnější rockové kapely a interprety světa, jako Rolling Stones, nebo Frank Zappa. Srovnejte to, s kým se kdy setkal současný prezident Zeman. Opakovaně hlavně s lídry zemí, které za demokratické rozhodně označit nemůžeme. Ale konec takových srovnání, protože by Václava Havla jen urážely.
Václav Havel, samozřejmě, napsat projev, jako dramatik, vždy uměl. A zde bych chtěl upozornit posměváčky, které zesměšňují Havlovo dramatické dílo, protože mu nerozumí a nechápou ho. Jim bych doporučil např. jeho hry Audience, která dodnes plní divadla a lidé slzí smíchy, nebo třeba Mlýny v nezapomenutelném provedení divadla Sklep. A ano, v díle Václava Havla jsou i hry, které mají vyšší cíle, než jen pobavit a to je moc dobře!
Václav Havel není jen významná osobnost domácí, ale možná ještě více mezinárodní. Dodnes je na různých zahraničních prestižních fórech citován. Je tragické, když lidé, kteří dnes ve svobodné zemi, kde je svoboda projevu, „statečně“ demonstrují a protestují proti opatřením, která mají zabránit dalším mrtvým, dehonestují Václava Havla, jež za své přesvědčení seděl ve skutečných komunistických kriminálech. Já si nejsem jist, jestli jsem kdy přesně pochopil oběť Ježíše Krista. Ale co chápu určitě jasně, je oběť Václava Havla za nás všechny právě obětováním jeho svobody a zdraví za svobodu naši. Nehodlám hodnotit, jestli je Václav Havel největší osobností našich národů, protože některé jsem nezažil, zatímco jeho ano.
Přál bych si, aby příští prezident České republiky měl konečně aspoň trochu z charisma, talentu a citu pro demokracii, jako Václav Havel, aby byl ochoten a schopen obětovat aspoň trochu z toho, co pro nás obětoval on. A aby se pokusil na jeho odkaz navázat.
Richard Šimůnek
Buďte první kdo přidá komentář