16. ledna 2024 se v O2 aréně konal koncert slovenské zpěvačky velmi populární v 80. letech minulého století Mariky Gombitové. Melody Merkur moc děkuje za poskytnutí vstupenek na koncert, i když ze sloupu, vedle kterého jsem seděl, se ozýval velmi hlasitý a rušivý zvuk. Ale darovanému koni… Ještě než se vrhneme na program, bych chtěl malinko okomentovat O2 arénu. Je to nepochybně jedno z nejskvělejších míst v republice na koncerty nejen rockové. Osobně sem chodím raději než na otevřené stadiony. V úterý tu ale odbavení u vstupů trvalo nějak mimořádně dlouho a šlo velmi pomalu. Z chodeb arény se ozývaly výzvy, že vystoupení začíná za 5 minut a venku čekalo na odbavení ještě spousta lidí. Osobní prohlídce byla podrobena i má příruční taška, ale že detekční rám se mohl zbláznit, když jsem procházel, si zrovna nikdo ani nevšiml. Uvnitř jsem se chtěl občerstvit, tak jsem zašel k jednomu z prodejních pultů, ale byl jsem hned upozorněn, že točené pivo dnes nemají. Jako náhradu mi nabídli lahvový Staropramen! Tak jsem raději požádal o malou colu. Dostal jsem půl litru požadovaného nápoje do kelímku přelitého z PET lahve a papírové brčko, které se po chvíli rozmočilo. Ale teď už k příjemnějším věcem:
Koncert ohlášený na 20:00 začal cca o 20 minut později příjezdem zpěvačky na invalidním vozíku. Jen připomenu, že koncem roku 1980 se Marika stala obětí dopravní nehody, při které vozidlo řízené její německou kamarádkou, vylétlo ze zmrzlé silnice a několikrát se převrátilo. Nepřipoutaná Marika byla vymrštěna z vozu ven a nevratně si poranila páteř. V té době vládl v Československu zločinný komunistický režim a když se někteří slovenští umělci snažili pomáhat Marice k návratu na pódia, jeden z komunistických papalášů prohlásil, že nechápe, proč mají mrzáci potřebu lézt na jeviště.
Marika Gombitová koncert zahájila sérií skladeb, z nichž mě některé překvapily svou melodičností až chytlavostí. Jako rocker jsem nikdy nebyl jejím aktivním posluchačem, ale v tehdejším (osmdesátkovém) rozhlase a televizi se jí nedalo vyhnout, takže jsem aspoň milníky její tvorby znal a vždy jsem ji považoval za to lepší a pozoruhodnější z tehdejší popové scény. První série skladeb byla tak dlouhá, až jsem pojal podezření, že celý koncert bude jen odehrání jejích skladeb a konec. Ovšem už první tóny předehry zahrané kapelou ještě bez zpěvaččiny účasti, daly jasně najevo, že koncert bude mimořádný už jen zvukem. Ono asi leccos na silnou aparaturu se silnými basy zní skoro vždycky dobře, ale mně ten zvuk opravdu velmi konvenoval. Za 40 let se také asi o dost zlepšila nejen aparatura, ale i nástroje. Ta kapela hrála naprosto perfektně, profesionálně, zvuk byl vyladěný, vyvážený, měl rockovou atmosféru. Za nejrockovější bych označil provedení písně Čo s láskou. Hudebníci včetně smíšeného vokálního doprovodného tria až na kytaristu byli minimálně o generaci mladší, než zpěvačka. Vyzvedl bych hlavně klávesistu Juraje Čurného a kromě kytaristy i bubeníka L’uboše Stankovského. Když se k tomu přidá vyzrálý a naprosto pevný a jistý zpěv Mariky, dostanete až nečekaně dokonalý sound. Zpěvaččin hlas má stále původní dívčí zabarvení, což je ve věku interpretky 67 let skutečně obdivuhodné, ale jevil se mi mohutnější.
Scéna byla vkusná. Lemovaná jednou velkou scénickou LED obrazovkou a po stranách dvěma velmi jasnými, které přenášely hlavně zpěvačku a občas hudebníky. Marika seděla celou dobu uprostřed pódia za klávesami, ale myslím, že je příliš často nepoužila. Dnes už by se žádný koncert neobešel bez působivé světelné kouřové a ohnivé show, což i tento program splňoval. Nechyběly ani lasery šikovně nasměrované do stropního překladu haly, aby neoslňovaly diváky sedící proti jevišti.
Po první sérii skladeb zpěvačka konečně promluvila. Zahájila dojemnou řečí o tom, jak publikum nejsou jen její fanoušci, ale jsou pro ni jako členové rodiny, ze které po celý život čerpá sílu. Potom už pozvala na jeviště slovenského herce Štefana Skrúcaného, který po zbytek večera fungoval jako moderátor. Po svém příchodu pozdravil celé Česko, Moravu a Slovensko a nakonec celé Československo, což sklidilo velký aplaus. Napadlo mě, kdyby mělo třeba takové Rusko se svými bývalými svazovými republikami podobné vztahy, jako my se Slovenskem, jak by bylo na světě krásně, ale to sem nepatří. Celý koncert by měl vzestupnou tendenci, kdyby nebyl přerušován některými skoro až nepochopitelnými hosty. Vokální soubor Wow vokal určitě neurazil, ale já bych ho dokázal v programu postrádat. Ještě více bych ovšem uvítal absenci Richarda Pachmana. Důvod k poskytnutí prostoru dokonce ke dvěma skladbám mi zůstává záhadou. Zpěvák není nikterak zajímavý zpěvem ani zjevem, ale Marika asi nějaký důvod měla.
Po prvních slovech skladby Zem menom Láska publikum poprvé vítá známou písničku aplausem. Před jednou ze skladeb Marika vzpomene loni zesnulého zpěváka a hudebníka Vašo Patejdla. Za celou dobu jsem nezachytil vzpomínku na Mekyho Žbirku, což mě překvapilo, ale možná mi to jen uniklo. Další host mě skoro až vyděsil, protože jsem zpěvačce rozuměl, že zve na pódium Janka Ledeckého (nebyl jsem zdaleka sám, kdo to takhle slyšel). Když host přišel, nevěřil jsem svým očím, jak Janek zestárl, co jsem ho neviděl. Ale na obrazovce se naštěstí objevila jmenovka, která mi vše vysvětlila. On to byl Janek Lehotský. Téměř 77 letá legenda slovenské hudební scény, zakladatel skupiny Modus, který Mariku v sedmdesátých letech minulého století objevil. Překvapilo mě, že v tuto chvíli se někteří diváci v řádu řekněme desítek rozhodli koncert opustit. Muselo jim být přeci jasné, že vrchol nás teprve čeká. Já osobně jsem čekal a těšil jsem se na skladbu Vyznanie, kterou považuji za jeden z nejlepších kousků Maričiny kariéry, i když pochází v podstatě z jejího počátku.
Dalšími hosty byli folklórní „Kandráčovci“ z Maričina rodného kraje – východního Slovenska. Když jsem viděl na pódiu cimbál a pod paží housle, nadšený jsem nebyl, ale ono se to docela dalo vydržet. S kapelou Mariky dohromady jim to dobře šlapalo a pokud by se jejich hudba dala vůbec označit za folklór, potom hodně šmrncnutý popem.
Písnička Správne dievča zatím sklidila asi největší ovace. Tušíme, že se koncert blíží do finále. Štefan krátce oznamuje dvě skladby. Paradiso a Koloseum. Hlavně na tu druhou evidentně hodně lidí z publika čeká. Marika očividně nemá problém zařadit do programu jakoukoliv skladbu ze své kariéry, což je velmi sympatické. To není u všech interpretů domácích ani světových vůbec samozřejmost! Podobně, jako při skladbě Strom 2000 zdobil jeviště zelený strom na LED panelu, při skladbě Koloseum se objevilo nepřekvapivě hořící Koloseum. No a potom už to přišlo. Podle mě vrchol večera, po kterém měl být konec. Marika skladbu Vyznanie z roku 1979 věnovala Karlu Gottovi. Kapela skladbu zahrála bravurně a Marika ji odzpívala zcela věrně originálu s jednou malou výjimkou. Celou dobu jsem čekal na to místo v té písničce s nejvyšším tónem. Na místo, kvůli kterému tu písničku mám moc rád, kvůli kterému jsem vždy Mariku považoval za výjimečnou zpěvačku, na místo, na které jsem se vždycky těšil a ze kterého mi naskakovala husí kůže. Bohužel, tuhle výšku jsme v refrénu v hale neslyšeli. Ale jinak bych podepsal každý tón. S doznívajícím zpěvem diváci v hale vstávají a následuje dlouhý nadšený aplaus vstoje. Tím mi publikum potvrdilo, že Vyznanie je vrcholem i pro něj. Během skladby běželo na obrazovce video, kde mladičká Marika zpívá stejnou skladbu. A chvílemi to bylo dokonce i synchronní. Na YouTube existuje amatérský záznam této chvíle (nevím, jak dlouho tam vydrží).
Ale tím koncert neskončil. Přišel poslední host Felix Slováček, který zahrál jednu ze skladeb instrumentálně za běžícího textu písničky na obrazovce. Marika také na závěr zazpívala dvě dokonce úplně nové skladby. Tím podle mě koncert trošičku vyšuměl do ztracena. Myslím si, že měl skončit v nejlepším. Ale na krásném zážitku to neubralo nic. Jak uvedl na závěr Štefan Skrúcaný: I s polámanými křídly se dá létat hodně vysoko. Přejme si, ale hlavně Marice, ať i nadále „jeseň májom je“.
Pro Melody Merkur: Richard Šimůnek; foto: Melody Merkur a YouTube
Buďte první kdo přidá komentář